Zamilovaní 5. Kapitola

 

Slova: Partneři, vztah, polibky, rozkoš, slib

Je mezi námi ticho. Nic se neděje, jen si navzájem hledíme do očí a čekáme než ten druhý promluví. Ovšem ani jeden z nás se ke slovům nemá. Jsme jakoby v tranzu. To mě začne stresovat. Potřebuji to od něj slyšet jasně. Chci zřetelně slyšet, co ke mně cítí.

“Myslíš to stejně jako já, že?” zeptám se ho, když ve mně to napětí roste.

“A jak jsi to myslel ty, Sizhui?” zeptá se mě místo odpovědi.

“Bylo to vyznání lásky?” povím narovinu.

Sám se divím, že jsem to dokázal tak v klidu říct. On celý zrudne a jemně přikývne.

“Ano, bylo.” dodá tiše.

Teď už jsem celý rudý a srdce se mi rozbuší hlasitěji, tedy jestli to vůbec ještě jde. Bez váhání se k němu nahnu a začnu mu dávat polibky na rty. On mi je s radostí oplácí. Je rozkoš, konečně po takové době cítit jeho rty na těch svých. Libáme se první pomalu a procítěně, ale později se naše polibky stávají chtivější. Vzájemně se sevřeme v objetí a dál se libáme. Cítím čím dál větší a větší vzrušení, chtěl bych teď hned, aby se na mě Jin Ling vrhl, svlékl mě a abychom se vášnivě pomilovali. Bohužel musím zachovat chladný rozum a nesmím to ještě připustit. Ne teď a ne tady...

“P-počkej.” zastavím ho v dalším líbání a trochu se odtáhnu.

“Udělal jsem něco špatně?” zeptá se mě zmateně a se strachem.

“Ne o to nejde. Jen nechci aby to teď zašlo dál. Promiň...” řeknu trochu lítosně.

“V pořádku, nic se neděje, Lan Shizui.” odpoví mi s lehkým úsměvem a pohladí mě po pravé tváři.

Já se do jeho dlaně opřu a také se na něj usměji.

Jak to mezi námi, ale teď je? Oba se milujeme a teď jsme se políbili, znamená to, že jsme teď partneři? Nebo co máme za vztah?

“Jin Lingu?” oslovím ho s otázkou v hlase.

“Copak, Shizui?” 

“Jak to teď mezi námi je?” zeptám se ho na přímo.

“ Přesně na tu samou otázku jsem se chtěl zeptat i já...” řekne a na chvíli se odmlčí. “Ale pokud bys chtěl, byl bych rád, kdybys byl mým partnerem... Prosím, Shizui, budeš od teď jen mým?” dodá s neskrývanou nadějí.

Srdce se mi radostně rozbuší. Slyšet tyhle slova je skoro jako sen. Jsem tak šťastný...

“Ano, Jin Lingu. Moc rád budu jen tvým.” odpovím mu radostně a skočím mu kolem krku.

“Jsem tak šťastný. Nemůžu tomu uvěřit.” řekne a pevně mě obejme kolem pasu.

Jsme v těsném objetí a jen tak si užíváme tuhle slastnou chvíli, když mě opět začnou přepadat myšlenky. Co když se to dozví někdo z našich klanů? Vždyť by nás oba mohli zavrhnout, za to že jsme s mužem. Ne každý je tak chápavý, aby nás podpořil....

Odtáhnu se od něj a zpříma se mu podívám do očí.

“Promiň, že to říkám zrovna teď, ale asi bychom to měli držet před ostatními v tajnosti. Obávám se, že ne každý to pochopí...” řeknu mu.

“Jistě, chápu. Také si myslím, že to tak bude lepší.” odpoví naštěstí kladně.

“Slib to.” řeknu s úsměvem a natáhnu k němu svůj malíček.

“Slibuju, že to zůstane pro zatím jen mezi námi.” odpoví mi s lehkým uchechtnutím a chytne můj malíček tím svým.

Hned na to se opět políbíme. 

Zamilovaní 4. Kapitola

Slova: Láska, měsíc, noc, romance

Už u dveří jsem slyšel, jak se venku někdo hádá. Stoupnu si před vchod do Orchidejového pokoje a pozoruji ony hádající se osoby. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Jin Ling s Lan Jingyim. Vůbec mě nepřekvapuje, že se ti dva opět hádají, ale trochu mě zaskočilo, že ani Jingyi nemyslí na to, jaký trest by je za tuhle hádku mohl postihnout. Ještě k tomu když je to přímo před Orchidejovým pokojem, v kterém se ještě stále nachází Hanguang-jun.  

“Co se do toho pleteš!? Je jeho věc, proč se v hodinách nesoustředí! Určitě k tomu má vážný důvod!” křičí na Jin Linga Jingyi.

“Byl to jenom vtip! To nepoznáš humor? Vy z klanu Lan jste opravdu hrozní mrzouti.” odpoví mu povýšeně Jin Ling.

Z čeho si zase Jin Ling dělal srandu? Je možné, že řekl opět nějakou narážku na moji nesoustředěnost? Jin Lingu, někdy by sis měl uvědomit, že před některými lidmi je lepší radši mlčet a nechat si své poznámky pro sebe...

“Nejsme mrzouti, jen protože si neděláme srandu ze starostí druhých! Ještě když ani nevíš, o co jde!” křikne na něj nazpátek Jingyi.

“A co když vím, o co jde a právě proto vím, že si z toho můžu udělat srandu?” zeptá se Jin Ling a Jingyi mlčí.

“Lžeš. Sizhui by nikdy neřekl své tajemství zrovna tobě a už vůbec né dřív než mně.” odpoví nevěřícně se zaťatými zuby a ruka mu automaticky vystřelí k meči za jeho opaskem.

A sakra. Právě se opravdu naštval. Tady z Oblačného zákoutí je to můj jediný přítel, nejspíš se ho ta slova dotkla, že bych věřil víc jeho úhlavnímu nepříteli než jemu. 

“Já nejsem lhář, Lan Jingyi!” řekne Jin Ling dotčeně.

V tu chvíli už to Jingyi nevydrží a vytasí na Jin Linga meč. Ten vyděšeně vykulí oči a rychle vytáhne ten svůj. Jingyi nečeká a vyrazí proti Jin Lingovi, ten naštěstí ale útok odrazí svým mečem. Jingyi se opět rozmáchne a chce seknout Jin Linga. Jenže já mu v tom zabráním. Nečekaně se rozeběhnu přímo mezi ně. Nemůžu riskovat, že by se má láska Jin Ling zranil a nebo, že by se zranil Jingyi. Oba dva jsou pro mě cenní, nechci, aby se jim něco stalo.

“Sizhui!” křikne na mě Jin Ling vystrašeně, když se objevím přímo před ním.

Naštěstí si mě všimne včas i Jingyi a zastaví svou ránu těsně přede mnou.

“C-co to děláš!?” vypadne z Jingyiho.

“ Zbláznil ses!? Vždyť tě mohl zranit, nebo hůř zabít!” křikne skoro až hystericky Jin Ling.

Já zatím mlčím, mám srdce až v krku a zhluboka dýchám. Snažím se uklidnit, abych na ty dva nezačal řvát, nebo je na místě oba nezabil sám. 

“Co já dělám? To bych se měl ptát já vás. Co tady děláte? Hned v pokoji před vámi je samotný Hanguang-jun a vy se tady chcete prát. To snad nepřemýšlíte?” odpovím jim klidně, ale ledově chladně.

Jsem na ně tak naštvaný! Jsou to takoví idioti! Musím se hodně krotit, abych kvůli nim neporušil žádné naše pravidla. Teď se mi hodí ta ledová maska, kterou mě Hanguang-jun naučil.

Oba dva mlčí a jen se na mě vyděšeně dívají. Jasně, že jim to nedošlo, že mistr je stále uvnitř.

“Lan Sizhui, teď už to převezmu já.” řekne přísně Hanguang-jun vycházející z Orchidejového pokoje.

Já na něj jen souhlasně kývnu a trochu se od nich vzdálím.

“Jin Lingu, Lan Jingyi. Oba dva dostáváte trest. Dvacet čtyři hodin v kuse musíte klečet na kamínkách. Ovšem každý z vás bude na jiném místě. Nebudeme riskovat, že vás opět napadne se mezi sebou bít.” řekne jim jejich tresty.“Teď pojďte za mnou, odvedu vás na vaše místa.” dodá a rozejde se pryč.

Ti dva chvíli zmateně stojí na místě, ale nakonec se vzpamatují a vydají se za ním. Že jim to stálo za to. Ono se to nezdá, ale klečet na těch kamínkách tak dlouho, hodně bolí. Vím to z vlastní zkušenosti, už v půlce jejich trestu si budou přát, aby to skončilo a příště už si určitě dají pozor.

Zamilovaní 3. Kapitola

 

Slova: Smysl, život, srdce, boj

Došel jsem k Orchidejovému pokoji a tam na mě už čekal Jingyi.

“Shizui, dneska jdeš naštěstí včas. Už jsem se bál, že bych tě na poslední chvíli musel opět jít budit.” rýpne si do mě lehce, ale ne útočně.

“Ano, dneska jsem to zvládl sám.” odpovím mu s úsměvem.

O návštěvě Jin Linga radši pomlčím. Jsem si jistý, že by se to Jin Lingovi nelíbilo. Nerad ukazuje svou citlivou stránku a ještě k tomu Jingyi je skoro jeho úhlavní nepřítel. Nemají se rádi. Neustále se navzájem uráží. Nemá smysl vysvětlovat Jingyimu, že je Jin Ling hodný a že jsme teď přátelé, nepochopil by to.

Vejdeme do Orchidejového pokoje a v tichosti se vydáme na svá místa. Jingyi si nevšímá okolí a naučeně si stoupne ke svému stolu, ovšem já jdu schválně pomalou chůzí, abych se mohl co nejdéle kochat výhledem na Jin Linga stojícího u toho svého. Netrvá to dlouho a on svůj pohled také otočí ke mně. Jemně se na mně usměje. Já mu úsměv opětuji. Bohužel náš oční kontakt musím přerušit, když projdu kolem něj, abych se dostal na své místo.

Asi po dvaceti minutách přišel do pokej i Hanguang-jun a začal naše dnešní vyučování. Bohužel jsem opět nedokázal dávat pozor. V hlavě jsem byl stále u Ledového jezera s Jin Lingem a tak když mě Hanguang-jun vyvolal, absolutně jsem netušil, co děláme, nebo má co se mě ptá. 

“Sizhui, začni dávat pozor. Myslel jsem, že alespoň na tebe se mohu spolehnout, že budeš dávat pozor a budeš spolupracovat, ale očividně jsem se spletl.” řekne mi s ledovou maskou.

“ Omlouvám se, Hanguang-jun...” odpovím mu poníženě a sklopím svou hlavu k zemi.

Nechtěl jsem ho sklamat. On je pro mě nejdůležitější člověk v celém Oblačném zákoutí. Nechci, aby se na mě díval ve špatném světle... Od teď už musím dávat pozor! Jin Ling při vyučování prostě musí jít stranou.

Zamilovaní 2. Kapitola

Slova: Roztomilý, sladký, pusa, přátelství

Stále sedíme vedle sebe a pozorujeme Ledové Jezero. Vždy mě fascinovala ta atmosféra zde. Pozorovat tu čistou vodu a kouzelnou mlhu vznášející se nad hladinou, mě vždy dokázalo uklidnit... Podívám se vedle sebe na Jin Linga a musím se usmát. Pozoruje jezero se stejným zaujetím jako já. Vnímá ten klid, co z něj vyzařuje a užívá si ho plnými doušky. Je příjemné vidět někoho, kdo v tom vidí to samé kouzlo jako já.

“Nad čím přemýšlíš, když pozoruješ tu hladinu?” zeptám se Jin Linga a stále můj pohled spočívá na něm.

“Právě teď? Nad tím jestli by mezi námi mohlo někdy vzniknout přátelství, Lan Sizhui.” odpoví mi s pohledem stále upřeným na hladině jezera a jeho tváře lehce zrudnou.

Právě teď je tak šíleně roztomilý. Mám chuť ho okamžitě obejmout, ale to by nejspíš bylo příliš rychlé.

“Já myslím, že by to šlo, Jin Lingu. Čím víc tě poznávám, tím radši tě mám.” povím upřímně a široce se na něj usměji.

“Takže ode dneška jsme přátelé? Je to tak?” zeptá se pro jistotu a v očích mu září jiskry naděje.

“Ano, přesně tak to je.” ujistím ho.

“V tom případě jsi můj úplně první přítel...” odpoví stydlivě a také trochu ohromě, ale především radostně.

“Úplně první?” zeptám se trochu zaskočeně.

Vážně mě to zarazilo, i když jsem to mohl čekat s jeho komplikovanou povahou.

“Přesně tak, Sizhui. Úplně první. Tedy, abych to líp upřesnil, úplně první opravdový přítel. Jakožto synovec vůdce klanu Jiang a synovec vůdce klanu Jin jsem měl kolem sebe od malička spoustu lidí, ale později jsem vždy zjistil, že mě jen využívali pro mé bohatství a pro výhody, co jim přátelství se mnou mohlo přinést. S nikým jsem si nikdy nemohl takhle popovídat jako s tebou.” vysvětlí mi to. 

Na konci jeho monologu se mi upřeně podívá do očí, jakoby mě chtěl ujistit, že to myslí vážně a upřímně od srdce se usměje. Z toho pohledu mi poskočí srdce. Vidět ho tak uvolněného a upřímného mě prostě nikdy nepřestane uchvacovat.

“Abych byl upřímný, taky jsi první člověk s kým mám pocit, že můžu upřímně mluvit. Absolutně netuším čím to je, vždy jsi mě akorát vytáčel, ale když tady spolu sedíme a čím víc času spolu trávíme, přijde mi jako bys byl jediný člověk, kterému můžu říct vše.” přiznám i já. “ Začíná být pozdě. Znáš naše pravidla, jakmile začne večerka, všichni bychom měli být ve svých pokojích a nejlépe už spát, takže bychom se měli vrátit zpět do našich pokojů.” řeknu po chvíli ticha.

Zvednu se ze země a on to po mě zopakuje. Poté se rychle rozloučíme, popřejeme si dobrou noc a vydáme se do svých pokojů.

Jen co přijdu do mého pokoje, lehnu si do postele a opět s myšlenkou na Jin Linga usínám.

Zamilovaní 1. Kapitola

 

Slova: Vůně, stydlivý, přitažlivost, touha, radost

Skoro až běžím, při snaze dostat se do Orchidejového pokoje včas na obřad zahájení našeho společného učení. Ovšem doopravdy běžet si nedovolím. Už jen za mou rychlou a rozrušenou chůzi mě může postihnout trest, na tož kdybych běžel. Opravdu jsou zde až příliš přísná pravidla.

Naštěstí jsem dorazil na své místo v levé krajní řadě hned u prvního stolu včas. Náš nynější učitel Hanguang-jun ještě nedorazil, ale kromě něj zde už všichni byli. Cítil jsem se nehorázně trapně. Jsem jedním z nejlepších studentů tady v Oblačném zákoutí a co víc učil mě osobně Hanguang-jun a dojdu na zahajovací obřad téměř pozdě a udýchaný jako bych běžel i přes to, že to se zde nesmí. Nesmírně jsem se ztrapnil a v očích všech jsem musel hodně klesnout. Rozhlédl jsem se po pokoji a hledal jsem očima Jin Linga. Chtěl jsem zjistit, jak se na mě teď dívá on. Klesl jsem i v jeho očích? Netrvalo to dlouho a konečně jsem ho našel. Stál u svého místa v prostřední řadě u třetího stolu a zvláštně mě pozoroval. Byl to takový nechápavý až zmatený pohled. Moc dobře ví, že já mám ve všem pořádek, nejspíš mu neleze do hlavy, proč jsem na tak významný den došel téměř pozdě. Dívali jsme se jeden druhému do očí a už to vypadalo, že za mnou přijde a narovinu se mě zeptá, kde jsem byl. Jenže to nestihl, protože do pokoje přišel Hanguang-jun.

Tak jo, teď už se nesmím nechat rozptylovat a do konce našeho dnešního učení musím dávat pozor. Nemůžu si to u Hanguang-juna pokazit.

Zamilovaní Úvod

 

Právě ležím u sebe v pokoji a chci jít spát, jenže mi to vůbec nejde. Nedokáži usnout, neustále myslím na zítřek. 

Náš klan Lan z Gusu tento rok opět pořádá učení všech mladých kultivujících z každého klanu. A právě zítra to začíná. Jsem z toho nesmírně nervózní. Už asi týden se nedokážu plně soustředit a čím víc se to blíží tím roztěkanější jsem. Ach, jak bych si teď přál umět skrývat emoce a být navenek stejně vyrovnaný jako náš Hanguang-jun. 

Ne, že bych byl nervózní z toho, že u nás v klanu bude opět tolik lidí a větší rušno než obvykle. Upřímně se tak trochu i těším, že to tu jiné klany trošku oživí. Tohle by se Hanguang-jun nikdy nesměl dozvědět, protože by mě nejspíš čekal trest, ale občas mi přijde celé Oblačné zákoutí příliš upjaté a nudné. Takže návštěva jiných kultivujících ještě k tomu v mém věku mě spíš potěší. Pravím důvodem je klan Jin. Tedy nejde ani o ten klan jako spíš o jednoho jejich žáka. Je to Jin Ling. To on je důvodem, proč jsem tak nervózní a nedokáži se na nic soustředit. Od našeho prvního setkání u nich v klanu v Lanlingu, když jsem tam byl také na učení, na něj nemůžu přestat myslet. Byl to jediný člověk, co mě opravdu dokázal vytočit. Ta jeho rozmazlenost a povrchnost byla nesnasitelná. Myslel jsem si, že si s ním nikdy nesednu, ale pak se objevily chvíle, kdy jsem z něj měl pocit, že to není jeho pravé já, že je to jen maska za kterou skrývá ustrašeného kluka, co touží po uznání a pochvale od jeho strýce. Když jsem to viděl poprvé, začal jsem mít pro něj pochopení a také jsem se o něj začal více zajímat. Zamotal mi tím svým chováním hlavu a já se teď snažím zjistit, která jeho stránka je ta pravá. Proto jsem z něj tak nervózní nevyznám se v něm a narozdíl od většiny lidí mě jako jediný natolik zaujal, abych toužil ho opravdu poznat. Jenže netuším jak to má on. Jestli vůbec touží poznat on mě.

Uběhly možná tak dvě hodiny a já konečně začínám usínat, ovšem v myšlenkách jsem stále s ním...

---

“Lan Sizhui, vstávej!” slyším nějaký hlas, jak na mě volá.

“Lan Sizhui, jestli okamžitě nevstaneš přijdeš pozdě na první vyučovací den a jsem si jistý, že Hanguang-jun, to nenechá bez trestu!” ozve se opět ten samý hlas.

V tu chvíli už prudce otevřu oči. Nade mnou sedí Jingyi.

“No konečně, Sizhui! Opravdu ještě chvíli a už bys měl jistý trest. No vlastně pokud si teď nepohneš, tak ho stále můžeš dostat, takže být tebou, už neležím a rychle se oblékám.” řekne Jingyi a aniž by počkal na mou odpověď, odchází. 

Jen co on vyjde ze dveří, já vyskočím z mé postele a okamžitě se začnu oblékat.

Dneska už začíná učení a já to málem zaspal! To musí být tím, jak jsem večer nemohl usnout...! Jin Lingu, to je tvoje vina!

Halloweenský večer

https://klubumelcu.blogspot.com/2022/10/halloween-vyzva.html

Sedím na hřbitově u mého oblíbeného hrobu a nechávám se pohltit vzpomínkami. Vzpomínám na všechny ty lidi, o které jsem za svůj dlouhý život přišla. Přemýšlím nad celým smyslem života a nad svou existencí...

Jmenuji se Tsukiko Yasu, mám rudé vlasy dlouhé po zadek a tmavě šedé lehce nazelenalé oči. Nejčastěji se oblékám do gothic, rock, metal, punk a někdy i emo stylu. Vždy je to podle nálady. 

Žiji v japonském městečku a mám i japonské jméno, ale původem nejsem japonka, pocházím z Anglie. Dřív jsem se jmenovala jinak, nevím přesně proč, ale vždy jsem své jméno nesnášela, a tak když jsem objevila svůj nový domov, nechala jsem si ho změnit. Dlouhou dobu jsem přebývala jen v Anglii, ale po pár desetiletích mě přemohla zvědavost a vydala jsem se poznávat svět. Procestovala jsem nejspíš každý kontinent na zemi za celou tu dobu mého žití, ale stále jsem nemohla najít to místo, kde bych se cítila bezpečně. Až jednoho dne jsem objevila tohle malé městečko v Japonsku. Od prvního pohledu jsem se do tohohle místa zamilovala a tak tu už nejmíň třista let žiji. Změnila se tu spousta věcí, ale ta tajemnost a krása z tadyka nevyprchala. 

A ano, jsem nesmrtelná. Nejsem upír, jak si spousta z vás mohla myslet, ale jsem vlkodlak. Předem než si začnete vytvářet v hlavě obrazy krvelačných zrůd, co vypadají jako víc chlupatí lidé s vlčí hlavou, bych vám chtěla objasnit jak to s námi opravdu je. Ano, některé naše proměny vypadají i takhle, ale to jen když se úmyslně proměníme. V téhle podobě nám zůstává náš rozum a vlčí půdy nás neovládnou úplně, tedy pokud se je naučíme ovládat. Pak je tu druhá čas proměny a to se kompletně změníme na mohutné vlky, větší než ti obyčejné, které vydáte v televizi. Hodně věcí je u nás jinak než si lidé myslí. Jsme rozdělení na dvě skupiny původní alfy a nově stvořené bety. Alfy jsou ti vlkodlaci, co se tak již narodili. Neumírají a od svých dvaceti let vzhledově už ani nestárnou. A bety jsou ti, kteří se proměnili pomocí kousnutí nebo napadení alfou. Jen alfy dokáží změnit člověka na vlkodlaka. Bety nejsou nesmrtelné a stárnou stejně jako lidé. Na první pohled by je nikdo od lidí nerozeznal. Já se řadím mezi alfy, je mi už 1538 let, ale v lidském světě mi je stále dvacet. Na mém městě je dobré to, že se tu nikdo o ostatní moc nezajímá, a tak i když nestárnu a mám už třista let ten stejný dům, nikdo se o to nestará. Nejspíš ani nikdo neví, že ten dům je už takovou dobu na mě napsaný.

---

Dnes je Halloween, už roky můj nejoblíbenější den. Pro nadpřirozené bytosti je to jediný den v roce, kdy můžou být sami sebou. Navíc má zvláštní moc. Nevím, čím to je, ale každým rokem cítím toky magie úplně všude. Ta síla a atmosféra, co vždy kolem panuje, nejde popsat...

Dnes ho poprvé trávím se svými nejlepšími a vlastně jedinými kamarádkami. Shinju a Minako obě jsou to obyčejní lidé a jako jediné vědí, co jsem zač. Ze začátku se kvůli tomu naše přátelství rozpadlo, přeci jen překonat strach není lehké, ale nakonec se s tím smířili a teď s tím nemají žádný problém. Jsou to úplně první obyčejní lidé v mém životě, co mě upřímně podporují. Jsou pro mě jako rodina, nechci o ně přijít, ale vím, že je to nevyhnutelné...

Samozřejmě, co je lepší dělat na Halloween, než si zajít do kina na horor. Má něco málo přes hodinu a na můj vkus není příliš strašidelný, ale nejstarší z nás Shinju, tedy jen formálně v lidském světě samozřejmě, je strachy bez sebe. Neustále se leká a chvílemi se chce až schovat pod sedačku. Je zábava jí sledovat. S Minako se jí celý film smějeme, pomalu ani nevnímáme ten horor a neustále jen pozorujeme Shinju a čekáme, co zase udělá. Opravdu, když mám vedle sebe ji, nejde vnímat film.

---

Právě to skončilo a my tři stojíme před kinem. 

“Ahoj, Tsukiko.” řekne na rozloučenou Minako, poté, co se navzájem obejmeme.

“Nezapomeň se nám ozvat, hned jakmile se vrátíš domu!” křikne na mě už z dáli Shanju.

“I vy se ozvěte!” odpovím jí a vydám se domů.

Když jsme vcházely do kina, bylo ještě světlo, ale teď už je naprostá tma a dokonce se objevila i mlha. Ta se v našem městě vídá málokdy. Jdu temnou ulicí, kolem mě je klid, nikde žádní lidé jen tajemná mlha, přes kterou jemně prosvítá slabé světlo pouličních lamp. Dokonce zrovna na dnešek vyšel i úplněk. Tenhle dokonalý pohled smíchaný s tajemnou magickou aurou Halloweenu je prostě dokonalost. Jediné, co tuhle podívanou ruší, je můj strach. Bojím se úplňku. Sice už mám plně ovládlé pudy a proměnit bych se neměla, ale nikdy nevíme, co se může stát...

Jdu kolem mého oblíbeného hřbitova a na chvíli se u něj zastavím. Dívám se na tu krásu. Skrz mlhu prosvítají jen plamínky svíček položených na takřka zřetelných obrysech hrobů. Je to nádhera. Jsem si jistá, že duše tam pochovaných mrtvol, musí být ohromeny tou podívanou.

Z téhle nádhery mě vyruší až hlasitý výkřik ozývající se kousek odemě. Chci to ignorovat a jít dál, jenže naráz se naproti mě z mlhy vynoří žena celá od krve se slzami v očích. Hned za ní se přiřítí nadpřirozenou rychlostí další žena. V okamžiku se jí zakousne do krku a vysaje z ní všechnu krev. Znuděně si oddechnu. Další upír. Potkala jsem už tolik upírů, co si z lidí dělali jen lovnou zvěř, že mě to ani nepřekvapuje. Chci tedy prostě jen odejít pryč, ale když se naposledy podívám na tu upírku musím se zarazit. Z očí jí tečou slzy a zničeně se dívá na tělo před ní. Ona snad lituje toho, co udělala? Nedá mi to, musím ji oslovit.

“Jsi v pořádku?” zeptám se trochu zvědavě, ale tak aby to neznělo ustaraně. 

Nejsem ten typ, co by se staral o jiné lidi, tedy teď už taká nejsem. Dřív jsem se pro druhé nejradši rozkrájela, ale můj dlouhý život mě naučil, že se mám starat převážně sama o sebe. Jenže tahle žena mě zaujala. Je překrásná a i když má na sobě tu krev, stále vypadá roztomile. Má momentálně tmavě rudé oči, havranově černé vlasy na pravé straně s bílými prameny a rozkošnou afinou. Jsem čistá lesba a ona je přesně můj typ. 

“J-já ji zabila...” řekne roztřeseně a rozpláče se ještě víc.

“To k tvému druhu pratří.” řeknu nezaujatě.

Nejspíš to je nováček. Museli ji přeměnit nedávno. Také jsem si tím při první proměně prošla, musí si, co nejdřív uvědomit, co je zač a že nedělá nic zlého, jen se snaží udržet naživu.

“Ne! Tohle nechci, ne!” začne histericky křičet.

“Hej, ale uklidni se. Jsme na ulici, jestli nás tady s tou mrtvolou někdo uvidí, tak je po nás.” napomenu ji.

Ona zmlkne a už jen tiše vzlyká. A co teď s ní? Nemůžu ji tady nechat, může naši existenci prozradit. Nejbezpečnější bude, když ji vezmu k sobě domů.

“Zkus se uklidnit a zvednout.” přikážu jí.

Jenže ona se ani nepohne místo toho řekne. “T-ty nechápeš jaké to je. Zabíjet furt dokola lidi. Seš obyčejný vlkodlak, dokonce ovladáš svou proměnu, co bych já dala za to, být na tvém místě!”

Tak tohle mě nasralo. Nikdo by neměl porovnávat problémy vlkodlaků s upíry, protože obě tyhle přeměny mají své pro i proti. Ani jedno není lehčí než druhé, ale mnoho lidí, dokonce i upírů či vlkodlaků má tendenci nás neustále porovnávat a říkat jak ten a nebo ten to má těžší.

Ale dobrá věc je, že díky té poznámce teď vím, že se už s vlkodlakem setkala. Proto mě nejspíš poznala po pachu. Takže celá tahle záchranná akce bude jednodušší.

“Tuhle poznámku ti prominu jenom, protože zjevně nejsi upírem příliš dlouho.” řeknu kousavě. “A teď vstaň, brečet můžeš i u mě doma.” dodám.

Ona se na mě jen podezíravě podívá. Nevěří mi, to je dobře. Neměla by věřit ani vlastnímu druhu, dokud je řádně nepozná. V dnešní době se už i nadpřirozené bytosti navzájem podvádí a vráží si kudly do zad. Už si nemůžeme být jistí ani u vlastních druhů. Je to smutné a ubohé ta dnešní doba.

“Buď budeš tady s tou mrtvolou všem na očích a nebo se postavíš na ty nohy a spolu půjdeme ke mně, kde se můžeš bez obav klidně vybrečet, odpočinout si a převléct se z toho špinavého oblečení.” vysvětlím jí možnosti

Netrvá dlouho a už se zvedá ze země. Konečně. 

Přemýšlím jak se, co nejrychleji, dostat ke mně. V tomhle stavu nejspíš nebude schopná využít své schopnosti a přenést nás tam. Kdo ví jestli se vůbec naučila ovládat alespoň to. Jindy bych se proměnila a odnesla bych si ji v náručí, ale dnes to nechci riskovat. Přímo před námi leží mrtvola, ona je celá od krve a hlavně je úplněk, nechci pokoušet vlkodlaka uvnitř. Budeme muset jít pěšky.

“Tak pojď, není to zas tak daleko.” pobídnu ji a v duchu doufám, že po cestě nikoho nepotkáme.

Ona neodpoví jen se rozejde mým směrem a v tichosti se vydáme ke mně. Nedá mi to musím ji neustále letmo sledovat. Je překrásná a přijde mi nehorázně zajímavá. Něco mě k ní táhne a myslím, že to nebude jen ten její vzhled.

“Dnešní Halloween je ten nejhorší v mém životě...” řekne potichu nejspíš sama pro sebe, ale můj super sluch to zachytil.

“Zabití jednoho člověka není tak hrozná věc. Většina lidí si tu smrt zaslouží zato jak jsou prolhaní, zákeřní a zlí. Říkají nám monstra, ale opravdová monstra jsou oni.” odpovím.

“Dnes jsem nezabila jen tu ženu... Dnes jsem zabila už čtyři lidi. To je poprvé, co jich je naráz tak moc...” řekne.

“Halloween má zvláštní moc. Láká všechny bytosti vylézt ze stínů a ukázat se bezestrachu lidem. Vždy působí jinak. Někdy je to ten nejlepší den v tvém životě a někdy pro změnu ten nejhorší. Všechno záleží jen na tom, jak se na něj díváš. Pokud se ho bojíš, tak se stanou ty nejhorší věci, ale když se naučíš ho respektovat a dokonce časem možná i milovat, vše se obrátí v tvůj prospěch. Jen musíš věřit v jeho sílu a nebát se jí.” vysvětlím.

Za ty roky jsem Halloween zažila nespočetně krát a z počátku, když jsem ještě nevěděla, co jsem a jak se ovládat, tak jsem Halloween též nesnášela. Bála jsem se toho, co může přijít, když monstra jako já vylezou na povrch a tak se mi jeho nesmírná síla pomstila. Až jednou mi jedna úžasná žena ukázala, že strach vše jen zhoršuje a že se musím smířit s tím, co jsem. Ukázala mi jak se s tím vypořádat a postavila mě na nohy. Nikdy jí to nezapomenu. Díky ní se z Halloweenu stal můj šťastný den. Úplně jsem přehodnotila pohled na něj a začla jsem ho milovat.

“Jak se nemám bát, když právě o Halloweenu pokaždé stratím kontrolu? Vždy v tenhle den mou vinnou někdo přijde o život...” odpoví.

“Není to tvá vina, je to vina pudů, co jsou hluboko v tobě zapečetěné. Nesmíš si to dávat za vinu, musíš se s tím smířit a přijat to. Jakmile přijmeš, co jsi dokážeš i potlačit ty vražedné pudy.” řeknu.

Připomíná mi mě, když jsem o tomhle světě, ještě nic nevěděla. 

“Jenže já to nechci. Nikdy jsem nechtěla být monstrum... Před pěti lety jsem měla románek s jedním mužem, nevěděla jsem, co je zač a pozvala ho k sobě. Užili jsme si společnou noc a ráno už jsem ho neviděla. Od toho večera je ze mě tohle...” svěří se mi. 

Musela to v sobě dlouho dusit. Vsadím se, že o tom s nikým pořádně ještě nemluvila.

“Je mi líto, co se ti stalo a chápu jak těžké to je. To ale nemění nic na tom, že se s tím musíš smířit. Nejde to už vrátit a pokud s tím budeš bojovat, bude to jen horší. Sice nejsem upír, ale vím jak jakékoliv proměny fungují. Žiji už dlouho a vím, že bez přijetí sebe sama to nikdy nezvládneš ovládnout. Samozřejmě, ale neočekávám, že zničeho nic přijmeš kdo jsi. Chce to svůj čas.” řeknu.

Ona neodpoví jen mlčí a tečou jí slzy. Je mi jí líto. Až příliš živě si vybavuji svoji bolest a zmatenost po první přeměně...

Už v tichosti dojdeme až ke mně domů. Já jí ukážu koupelnu, nachystám jí nějaké mé oblečení a nechám ji se umýt.

Jakmile vyleze z vany posadí se na pohovku v obýváku hned vedle mě. Už vypadá, že je na tom líp, ale stále nepromluví ani slovo. To ticho mě začíná štvát. Chápu, že je otřesená, ale tahle napjatá atmosféra mezi námi je nesnesitelná.

“Hele teď mi došlo, že stále nevím tvé jméno. Jak se jmenuješ?” protnu to ticho.

“Kasumi Hiroto... A ty?” odpoví.

“Já jsem Tsukiko Yasu. Kolik ti vůbec je Kasumi?” vyzvýdám dál.

“Už patnáct let mi je stále osmnáct.” odpoví trochu hořce.

--- další den ---

Právě potichu snídáme u mě v kuchyni. Zase to ticho...

“Kde vůbec žiješ? Nikdy dřív jsem tě tu neviděla.” zeptám se.

Za ty roky si pamatuju všechny obyvatele tohohle malého města.

“Momentálně nikde. Nechci se usazovat, když se stejně za pár let budu muset opět stěhovat, aby nikomu nedošlo, že vůbec nestárnu...” odpoví.

Takže je sama bez domova zmatená a nemá zvládlou kontrolu. V tomhle stavu je nebezpečná jak sobě tak svému okolí...

“V tomhle stavu nemůžeš žít někde na ulici. Můžeš ohrozit nevinné lidi a nebo ještě hůř ohrozit sama sebe.” řeknu znepokojeně.

“To je v pořádku... Tyhle stavy mívám jen, když jsem příliš hladová, cítím nějakou sladkou krev a nebo když je Halloween.” vysvětlí mi.

“Ale správně by jsi je neměla mít už vůbec.” odpovím stále znepokojeně. “ Nedá se nic dělat, nějakou dobu tě nechám žít u mě, pomůžu ti ovládnout svou moc a ukážu ti i ty světlé stránky upířího života, co ty na to?” nabídnu jí.

Sama stále nechápu, proč jí tak moc pomáhám. Z jedné strany je to tím jejím sexy roztomilým vzhledem a z té druhé nejspíš tou zvláštní nevinnou povahou. Opravdu na upíra je až příliš nevinná.

“Proč mi pomáháš? Mohla jsi mě tam nechat s tou mrtvou ženou a vůbec se o mě nestarat, ale ty jsi mě místo toho vzala k sobě, půjčila jsi mi oblečení a teď mi dokonce nabízíš střechu nad hlavou a pomocnou ruku při mé sebekontrole. Proč to děláš? Co za to chceš?” zeptá se zmateně a upřeně se mi zadívá do očí.

“Já nevím. Netuším, co mě k tobě táhne a proč mám tendenci ti pomáhat. Nechápu to stejně jako ty.” odpovím popravdě.

Ona chvíli mlčí, ale pak řekne. “Dobře... Budu s tebou bydlet...”

---

Už jsou to tři měsíce od našeho setkání. Stále spolu bydlíme a Kasumi za tak krátkou dobu ve svém ovládání dělá veliké pokroky. Dokázala se už téměř ovládnout, když byla hladová. Akorát se jí ukázaly tesáky a oči jí začly rudnout, ale dokázala se udržet a nezaútočit na lidi.

Co se týče našeho vztahu, pomali se víc a víc sbližujeme a čím blíž si jsme, tím úchvatnější mi připadá. Jak povahově tak i vzhledově mě čím dál víc přitahuje. Není snad jediný den, kdy bych nechtěla okusit její nadýchané rty a servat z ní šaty... Nerada to říkám, ale po asi pětseti letech jsem se znovu zamilovala a mám pocit, že tyhle city jsou silnější než všechny ty, které jsem do teď zažila...

Právě obě ležíme na mé posteli v ložnici. Kasumi má opřenou hlavu o mé rameno a já se opírám zase o ni, spolu sledujeme film, co jsme si zaply. Je to lesbický film s někdy dost žhavými chvílemi.

“Tsukiko?” ozve se zničeho nic zrovna při scéně s polibkem.

“Copak?” zeptám se.

“Víš hodně jsem posledních pár měsíců přemýšlela... A myslím si, že tě miluji...” dostane ze sebe a odtáhne se dál odemě, ani se mi neodváží podívat do očí.

Něžně ji chytnu za bradu a stočím její pohled na mě. Je tak rozkošná když se červená...

“Já tě také miluju, Kasumi.” odpovím a okamžitě se jí přisaji na rty.

Konečně je můžu ochutnat a nejen to. Neudržím se a rukama jí zajedu pod tričko. Vášnivě se líbáme, zatímco mé ruce zkoumají její břicho a pomalu se sunou víš k jejím prsům. Nic nenamítá a tak pokračuji. Naštěstí na sobě nemá podprsenku, díky tomu rukama rovnou zajedu k bradavkám a začnu jim věnovat zvláštní péči. Kasumi mi lehce vzdychá do polibku a rukama už také zajede pod mé triko. Hraje si s mými bradavkami stejně jako já s jejími. Já jednou rukou přestanu dráždit její bradavku a přesunu ji dolů až k pod bříšku. Z tama se dostanu pod lem jejich volných kalhot a začnu hladit její vagínu přes látku kalhotek. Ona slastně vzdychá. Netrvá to dlouho a už je celá vlhká, musí být šíleně nadržená. Přestanu ji dráždit a pomohu jí se svléknout do naha, já udělám to samé. Opět se na sebe vrhneme. Polibky jí sjíždím od prsou, bříšku až k její vagíně. Jazykem si začnu hrát s jejím klitorisem. Ona slastně vzdychá snad přes celý dům a své prsty zarývá do madrace. Dokonalý pohled. Po chvíli opět přestanu, posunu se tak, abych ji mohla políbit a pomalu do ní začnu zasouvat tři prsty. Vášnivě se líbáme, já do ní zběsile přirážím své prsty a ona těmi svými zajede do mě. Přes celý barák se ozývají naše společné vzdychy. Netrvá to dlouho a Kasumi se udělá. Já to také dlouho nevydržím a udělám se chvíli po ní. Nějakou dobu rozdýcháváme náš orgasmus a pak si lehneme do vzájemného objetí.

“Bylo to dokonalé.” řekne Kasumi.

“Ano, to bylo.” potvrdím a věnuji jí polibek na čelo. “Miluji tě.” dodám.

“Já tebe také, má lásko.” odpoví a dá mi krátký polibek na rty.

Nikdy nezapomenu na ten Halloweenský večer, kdy jsme se s Kasumi poprvé setkali u hřbitova. Na noc kdy jsem potkala svou pravou lásku...