Je pryč už osm let. Původně to měla být jen delší mise, ne moc náročná, na dva tři roky, ale něco se skonplikovalo a mise se výrazně protáhla. Celou dobu, co je pryč jsem jak tělo bez duše. Mým jediným světlým bodem, co mě drží od zhroucení, je náš syn Boruto... Netušil jsem, že je možné, aby chlap otěhotněl. Jenže díky démoní chakře uvnitř mě, to možné je.
Vychovával jsem Boruta pět let úplně sám za pomocí mých přátel a taky hlavně Kurami. Stali se z nás dobří přátelé. Hodně mi pomohl a pomáhá do dnes. Po pěti letech jsem se dal dohromady s Hinatou přišlo mi fér, aby Boruto vyrůstal v úplné rodině a s Hinatou jsme si skvěle rozumněli. Chtěl jsem, aby měl v celku normální život a ostatní se mu nevyhýbali...
Vše šlo dobře. Učil jsem se, abych se mohl stát Hokagem a všichni okolo mě, mě podporovali. Konečně mě všichni uznali a viděli mě jako Naruta a ne Kyuubiho. Jenže od rozchodu se Sasukem jsem byl uzavřenější než dřív, taky jsem si hodně povídal s Kuramou. A čím víc mi Boruto rostl před očima, tím víc mi bylo líto, že ho Sasuke nevidí... Čím dál víc mi Sasuke začínal chybět. Říká se, že po čase lidi zapomenou, ale to je kravina. Čas bez něj mě spíše víc ničil, než aby mě pomalu utěšoval.
Po roce, co jsem byl s Hinatou a uzavíral jsem se čím dál víc do sebe, se se mnou Hinata rozešla. Všude po vesnici roznesla, že prý mě Kyuubi ovládá... Nejspíš, protože o mě měla strach, nebo protože si nedokázala přiznat, že jsem se přes Sasukeho ještě nepřenesl... Nedivím se jí, že tyhle drby roznesla. Často jsem se bavil s Kuramou. Vlastně skoro pořád a začal jsem s ním hodně trénovat nové a silnější techniky. Taky to, že jsem s ní skoro vůbec nemluvil, tomu moc nepomáhalo.
Všichni mě teď nenávidí. Ne, není to nenávist, ale strach. Strach z Kyuubiho a jeho síly... Jen pár věrných přátel je stále na mé straně. Choji, Lee, Shino, Kiba a hlavně Shikamaru... Myslel jsem si, že Sakura bude jedna z těch, co tomu nikdy neuvěří, ale opak je pravdou... Ona byla první, co to Hinatě uvěřila a co to pomohla roznést po vesnici... Ale ti věrní přátelé se mnou byli vždy. Nebyl den bez toho aniž bych nebyl s jedním z nich v kontaktu. A Shikamaru byl se mnou ze všech nejvíc. Pomáhal mi s výchovou Boruta a se vší mou bolestí z té ztráty... Je to nejlepší přítel. Všichni jsou... Dokonce se mi ozval i Gaara. A přes zprávy jsme tak nějak více upevnili naše přátelství... Alespoň něco pozitivního na Sasukeho odchodu... Ověřil jsem si, kdo jsou praví přátelé a stmelil jsem s nimi přátelství. Vlastně nikdy jsem neměl tak dobrý pocit z přátel, jako mám teď...
Nesmím zapomenout taky na Hokage-sama neboli mistra Kakashiho. Když měl jednou za čas volno chodil mě kontrolovat a chodil si pohrát s Borutem spolu s mistrem Irukou. Ti dva se po válce také dali dohromady. Hodně mě to překvapilo, nikdy bych ani do jednoho neřekl, že je gay. Ale tak o mě a Sasukem by to taky každý neřekl... Nevěří těm drbům, jako jedeni z mála. Jsou to takoví Borutovi dědové. Hodně toho od dětství pro mě udělali. Beru je jako své otce, co tu pro mě vždy jsou...
Dnes je den, kdy se má láska vrací zpět do vesnice... Jedna moje část je z toho radostí bez sebe a ta druhá je z toho na nervy...
“Boruto! Neutíkej mi furt!” křičím na svého syna, co se právě rozeběhl k dalšímu stánků s jeho oblíbenou mangou.
“Ksakru, kde to děcko bere tolik energie?” strhaně si pro sebe brblám a dál se za ním plahočím.
“Ale tati, pokud si nepohneme, tak už bude všechno vyprodané! Je to limitovaná edice, tak si pospěš!” křikne mi nazpátek a dál se žene ke stánku.
Je plný elánu. Podobně jako já za mlada.
“To je on, ten liščí kluk... Ta zrůda. A hen to musí být jeho syn... Chudák kluk... Mít za otce takové monstrum... Určitě ho týrá...” slyším šepot kolemdoucích, co se mi obloukem vyhýbají.
Nic si z toho nedělám už jsem zvyklý, ale Boruto se zdá být trochu podrážděný. Není mu příjemné když o mně tak mluví, taky ho to uráží. Zná mě i Kuramu dost dobře a ví, že by jsme nikomu neublížili.
Dojdeme ke stánku a Boruto se hned horlivě vrhne na přebírání mang. Má tu i své kamarády a tak se tam spolu baví.
Jsem rád, že i přes to kdo je jeho otec se s ním ostatní baví. Asi by mě to zničilo, kdyby měl stejné dětství jako já...
“Hele není to u brány ten slavný Sasuke Uchiha!?” uslyším hlas nějaké náhodné paní.
Všichni v okolí se k bráně podívají a začnou si mezi sebou šeptat. Také se tam podívám a úplně zkamením.
Je to on! Ty nádherné havranově černé vlasy a hluboké tmavé oči bych poznal všude. Je to on... Otec mého dítěte... Má životní láska...
Prochází uličkou a pomalu se ke mně přibližuje. Nejspíš míří za Hokagem. Ještě si mě nevšiml a tak se rychle otočím, abych měl alespoň nepatrnou šanci, že mě přehlédne a začnu se věnovat Borutovi.
Boruto ví, že nemá matku, ale že má dva otce. Jenže neví, kdo je jeho druhý otec. Vždy jsem mu říkal, že se to dozví až přijde ten správný čas...
“Hoi, Naruto.” řekne Sasuke a já s leknutím nadskočím.
“Tohle mi nedělej blbče!” vypísknu a otočím se na něj.
“To je teda pěkné přivítání. Osm let jsme se neviděli a ty místo pozdravu, nebo pusy na přivítanou mi tady nadáváš.” řekne s úšklebkem.
“Je to tvoje vina! Nemáš mě děsit.” řeknu na oko uraženě a on se zasměje. “Co je tu tolik vtipné?” zeptám se ho furt napučeně.
Nechci, aby to bylo mezi námi divné. Snažím se chovat tak jak vždy. Slíbil jsem mu to... Slíbil jsem, že i po rozchodu se k němu budu chovat furt stejně... Že ho neopustím...
“Nic, jen to, že jsi se vůbec nezměnil.” usměje se a podívá se mi vlídně do očí.
“Jo, to ty taky ne.” řeknu také s úsměvem.
“Víš doufal jsem, že to budeš právě ty s kým se jako první přivítám. Chyběl jsi mi.” řekne tím svým vlídným hlasem. Hlasem, který používá, jen když mluví se mnou...
“To ty mě taky.” řeknu skoro až omámeně.
Je to kouzelný okamžik... Mám pocit, že se vše zastavilo. Teď jsme tu jen já a on... Stejně jako při našem prvním setkání, když jsme ještě byli děti. Vždy jsme viděli jen jeden druhého...
Utápíme se v našich pohledech, alespoň do té doby než nás nevyruší Boruto.
“Ehmm... tati, kdo to je?” zeptá se zmateně a upře svůj zrak na Sasukeho.
“J-jo... Ehmm... Promiň, zapomněl jsem vás představit. T-tohle je můj syn Boruto a Boruto tohle je můj starý přítel Sasuke Uchiha.” představím je.
Jiskry v Sasukeho očích náhle pohasly a úsměv z jeho tváře zmizel. Nedivím se mu, musí to být šok. Nemá ani tucha, že je to jeho syn a myslím si, že je to tak lepší. Sasuke nikdy nebyl nějak rodinný typ a vím, že chtěl cestovat a poznávat nová místa. Zničil bych mu jeho plány do budoucna a to nemůžu...
“Rád vás poznávám. Hodně jsem toho o vás slyšel. Tento páprda o vás dost často mluví.” zakření se Boruto.
Sasuke zvědavě s úšklebkem zvedne obočí.
“Boruto, pozor na jazyk!” zamračím se na něj.
“Ale no tak tati! Vždyť už jsi starej páprda!” zašklebí se na mě.
“Vždyť ještě nejsem tak starej!” řeknu a chytnu ho kolem krku, ale jen lehce, abych ho neuškrtil a začnu mu dělat kokosák na hlavě.
Po chvíli ho pustím a otočím se zpět na Sasukeho.
“Promiň, je trochu nevychovaný.” omluvím se.
“To je v pořádku. Je stejný jako ty, když jsi byl malý.” odpoví mi s úsměvem.
“Jo, máš pravdu a tím je to děsivé. Jestli bude stejný jako já, tak to s ním budu mít ještě těžké.” řeknu se smíchem a pokroutím nad tím hlavou.
Boruto nás už zase nevnímá a svou pozornost věnuje manze, co si právě koupil.
“Mnohem radši bych byl, kdyby byl po svém druhém rodiči a nebyl tak hyperaktivní. Ale i tak ho z celého srdce miluji.” řeknu a podívám se na zářivého Boruta.
“Když už jsme u toho, kdo je jeho matka? Docela by mě zajímalo, kdo mi tě ukradl.” řekne Sasuke vážněji.
Ta slova mi způsobila neuvěřitelnou radost, ale zároveň i bolest v tu samou chvíli...
V tom Boruto zvedl hlavu od své mangy a zapojil se do rozhovoru. “Já nemám mamku. Táta říkal, že prý mě porodil-”“ Umřela u porodu.” skočím mu do řeči.
“Promiň nevěděl jsem... Upřímnou soustrast. Muselo to být těžké, vychovávat dítě sám...” řekne na oko smutně, ale do očí se mu zase vrátí jiskry.
Ach, Sasuke. Myslíš, že nevidím, jak tě to těší? Určitě doufáš, že máš u mě ještě šanci...
“Tati, ale vždyť mě jsi říkal-” začne mluvit Boruto, ale já mu zacpu pusu rukou.
Sasuke jen přihmouří oči a vyzdvihne obočí. Já to ignoruju a dál mluvím jakoby nic
“Jo, bylo to těžké kord v téhle době, kdy se vše vrátilo ke starým kolejím. Ale zvládl jsem to. Jen díky přátelům a Kuramovi.” řeknu s lehkým úsměvem a pustím Borutovu pusu. Ten na mě zlověstně kouká.
“Jak jako ke starým kolejím? Neříkej, že...” nedořekne svou větu.
Já jen tiše přikývnu a začnu. “Víš po tvém odchodu jsem se trochu odtrhl od společnosti a trochu se uzavřel. Hodně jsem se spřátelil s Kuramou a tak začly kolovat zvěsti, že mě ovládá.” řeknu s nervózním smíchem a poškrábu se na zátylku.
Snažím se vypadat, že mi to nevadí, ale on vždy poznal když lžu...
“Nezačaly jen tak kolovat, ale Hinata je roznesla.” vloží se do toho naštvaný Boruto.
“Boruto už jsem ti to vysvětloval. Hinata se bála Kurami a já tomu strachu jen přispíval. Být na jejím místě udělal bych to samé.” stočím svůj pohled na Boruta.
On na mě jen zamračeně zírá.
“Ne, Naruto. Znám tě moc dobře a vím, že ty bys to nikdy neudělal.” vloží se do toho Sasuke.
“Možná máš pravdu, neudělal, ale možná taky ne. Sám nevím, co bych dělal na jejím místě a chápu, proč se tak zachovala. Prostě měla strach.” řeknu jen.
Sasuke na mě smutně kouká. “No nic myslím, že bych už měl jít za Hokagem. Tak zatím, Naruto.” řekne a zmizí pryč.
“Tati, tohle je můj druhý táta, že?” zeptá se Boruto pološeptem, když se pomalu vydáme domů.
Překvapilo mě, že na to přišel. Nejspíš má inteligenci přece jen po Sasukem, nebo alespoň částečně...
“Jo...” taky šeptnu.
------- o měsíc pozdíš --------
Právě sedím s Shikamarem a Kibou u mě v domě. Boruto je někde venku a já jsem psychicky na dně.
Od doby, co se vrátil Sasuke, na něj stále myslím a nemůžu ho dostat z hlavy. Je to ještě horší, než když tu nebyl... Schválně se mu vyhýbám, ale je to čím dál těžší. Snaží se se mnou spojit. Nejspíš si chce promluvit, ale já se na to necítím. Nejspíš bych mu podlehl a dali by jsme se zpět dohromady a to se nesmí stát. Když se to stane, tak mu zničím plány do budoucna a pověst... Promiň Sasuke, ale tentokrát nemůžu dodržet slib... Nemůžu se k tobě chovat furt stejně...
“Naruto, měl by sis s ním promluvit. Takhle se trápíte oba.” řekne Shikamaru.
“Přesně. Takhle to dál nejde, vždyť z tebe bude za chvíli troska!” řekne Kiba.
“Jenže já mu nemůžu zničit život...” šeptnu a v tu chvíli z mého těla vystrčí Kurama hlavu.
“Naruto! Přestaň mlet ty nesmysly a promluv si s ním! Nejsem nadšený, že sis vybral zrovna Uchihu, ale jdi za ním, nebo se z tvých myšlenek zblázním. Kdyby ten Uchiha chtěl poznávat svět tak je už dávno na cestách, ale on chce být tady s tebou. A o jeho reputaci se nestarej! Jeho samotného reputace nezajímá. Tak se vzchop a promluv s ním!” řve po mně Kurama. Nejspíš už mu ruply nervy.
“Ale-” “Žádný, ale! Jak ho příště potkáš, tak se mu nebudeš vyhýbat.” přeruší mě rázně.
Já mu na to nic neříkám a jen mlčím. Je tu hrobové ticho, které přeruší až zvuk zvonku.
“Jdu tam.” řekne Kiba a já jen přikývnu.
“Pusť ho dovnitř!” křikne Kurama, tak aby ho Kiba slyšel a zase se schová zpátky do mě. Podle chakry poznal kdo to je.
Spokojený Kiba vejde do místnosti a řekne. “My o vlku a vlk za dveřmi. Doslova. Myslím, že by jsme měli jít Shikamaru.”
“Tsss, to je opruz.” řekne jen a rozejde se pryč.
Jen co odejdou, vejde do místnosti Sasuke.
“Ahoj, Naruto.” řekne a posadí se vedle mě na postel.
“Ahoj. Proč jsi tu?” odpovím nervózně.
“Chtěl bych si promluvit.” řekne jen.
Já jen mlčky přikývnu.
“Proč se mi vyhýbáš?” zeptá se zmateně.
“Já... Nevyhýbám se ti.” řeknu s pohledem upřeným do země.
“Jasně a teď tu o krtečkovi.” řekne Sasuke a protočí oči. “Slíbili jsme si, že se nic nezmění, že se k sobě budeme chovat stejně, jako před tím. Tak prostě jen řekni pravdu. Vím, že mě stále miluješ. Vidím ti to na očích i když se to snažíš zapírat. Tak mi řekni, proč. Proč se mi sakra vyhýbáš, když i ty jasně vidíš, že tě stále miluji?” dodá.
“Protože ti nemůžu zničit tvé plány... Chtěl jsi zesílit, stát se nejsilnějším ninjou, cestovat po světě a chránit vesnici z povzdálí. Nemůžu tě připravit o sny jen, aby jsi se stal otcem kluka, kterého pomalu ani neznáš. A navíc, co tvá reputace? Když se budeš tahat s liščím klukem, nikdy tě nikdo neuzná. Budeš pro ně jen další má loutka, kterou jsem nějak posedl.” špitnu smutně.
On mě praští do hlavy a řekne. “Ty blbče, už dávno po tomhle netoužím. Toužím jen po tom být s tebou. To je můj jediný sen. A jestli k splnění tohohle snu patří i to, že bych měl vychovávat cizí dítě, tak to klidně beru. Navíc Boruta jsem si oblíbil, jak už jsem říkal je stejný jako kdysi ty. I když chytřejší. A moc dobře víš, že na nějakou reputaci seru. Kdybych dbal na reputaci, nikdy bych neodešel z vesnice k Orochimarovi a nepřidal se k Akatsuki.” vyčte mi a chytne mě za ruku.
“Víš musím ti ještě něco říct...” řeknu a tentokrát se na něj už podívám.
“Co?” zeptá se zvědavě.
“Boruto je tvůj syn...” řeknu šeptem.
“Co? Jak jako můj syn?” je naprosto zmatený.
“Víš to já jsem byl těhotný. Zjistil jsem to chvíli po tom, co jsi odešel...” řeknu se sklopenou hlavou.
“Jak je to vůbec možný?” zeptá se nevěřícně.
“Díky Kuramově chakře...” odpovím.
“Takže jsem táta našeho syna?” ptá se nevěřícně spíš sám sebe, než mě.
Jen mlčky přikývnu a podívám se mu do očí. V těch nekonečných černých hloubkách hrají šťastné jiskry. Je z toho nadšený...
Nakloní se ke mně a políbí mě, bez jakéhokoliv varování. Je to jen krátký polibek, ale i ten stačí k tomu, aby mým tělem projel elektrický proud. Miluji jeho polibky... Jsou furt stejné jako před lety... Tak sladké, jemné a hlavně procítěné...
“Co bys řekl na to, že by jsme byli rodina?” zeptá se s úsměvem po té, co se trochu odtáhne.
“Zní to jako sen...” řeknu jen.
,, Jo, je to sen. Můj sen. Mít s tebou rodinu a být po tvém boku. To je můj sen. Tak prosím, Naruto, neznič mi ho...” řekne s nedočkavým pohledem zabořeným do mých očí.
Jednu svou ruku přesune na mou tvář a tou druhou mi o něco víc stiskne ruku.
“Nezničím.” odpovím omámeně.
“Takže jsme odedneška rodina?” zeptá se pro jistotu a já ho místo odpovědi políbím.
Ano, Sasuke, odedneška jsme rodina. Už na vždy... Spolu vše překonáme i nenávist ostatních...
