Halloweenský večer

https://klubumelcu.blogspot.com/2022/10/halloween-vyzva.html

Sedím na hřbitově u mého oblíbeného hrobu a nechávám se pohltit vzpomínkami. Vzpomínám na všechny ty lidi, o které jsem za svůj dlouhý život přišla. Přemýšlím nad celým smyslem života a nad svou existencí...

Jmenuji se Tsukiko Yasu, mám rudé vlasy dlouhé po zadek a tmavě šedé lehce nazelenalé oči. Nejčastěji se oblékám do gothic, rock, metal, punk a někdy i emo stylu. Vždy je to podle nálady. 

Žiji v japonském městečku a mám i japonské jméno, ale původem nejsem japonka, pocházím z Anglie. Dřív jsem se jmenovala jinak, nevím přesně proč, ale vždy jsem své jméno nesnášela, a tak když jsem objevila svůj nový domov, nechala jsem si ho změnit. Dlouhou dobu jsem přebývala jen v Anglii, ale po pár desetiletích mě přemohla zvědavost a vydala jsem se poznávat svět. Procestovala jsem nejspíš každý kontinent na zemi za celou tu dobu mého žití, ale stále jsem nemohla najít to místo, kde bych se cítila bezpečně. Až jednoho dne jsem objevila tohle malé městečko v Japonsku. Od prvního pohledu jsem se do tohohle místa zamilovala a tak tu už nejmíň třista let žiji. Změnila se tu spousta věcí, ale ta tajemnost a krása z tadyka nevyprchala. 

A ano, jsem nesmrtelná. Nejsem upír, jak si spousta z vás mohla myslet, ale jsem vlkodlak. Předem než si začnete vytvářet v hlavě obrazy krvelačných zrůd, co vypadají jako víc chlupatí lidé s vlčí hlavou, bych vám chtěla objasnit jak to s námi opravdu je. Ano, některé naše proměny vypadají i takhle, ale to jen když se úmyslně proměníme. V téhle podobě nám zůstává náš rozum a vlčí půdy nás neovládnou úplně, tedy pokud se je naučíme ovládat. Pak je tu druhá čas proměny a to se kompletně změníme na mohutné vlky, větší než ti obyčejné, které vydáte v televizi. Hodně věcí je u nás jinak než si lidé myslí. Jsme rozdělení na dvě skupiny původní alfy a nově stvořené bety. Alfy jsou ti vlkodlaci, co se tak již narodili. Neumírají a od svých dvaceti let vzhledově už ani nestárnou. A bety jsou ti, kteří se proměnili pomocí kousnutí nebo napadení alfou. Jen alfy dokáží změnit člověka na vlkodlaka. Bety nejsou nesmrtelné a stárnou stejně jako lidé. Na první pohled by je nikdo od lidí nerozeznal. Já se řadím mezi alfy, je mi už 1538 let, ale v lidském světě mi je stále dvacet. Na mém městě je dobré to, že se tu nikdo o ostatní moc nezajímá, a tak i když nestárnu a mám už třista let ten stejný dům, nikdo se o to nestará. Nejspíš ani nikdo neví, že ten dům je už takovou dobu na mě napsaný.

---

Dnes je Halloween, už roky můj nejoblíbenější den. Pro nadpřirozené bytosti je to jediný den v roce, kdy můžou být sami sebou. Navíc má zvláštní moc. Nevím, čím to je, ale každým rokem cítím toky magie úplně všude. Ta síla a atmosféra, co vždy kolem panuje, nejde popsat...

Dnes ho poprvé trávím se svými nejlepšími a vlastně jedinými kamarádkami. Shinju a Minako obě jsou to obyčejní lidé a jako jediné vědí, co jsem zač. Ze začátku se kvůli tomu naše přátelství rozpadlo, přeci jen překonat strach není lehké, ale nakonec se s tím smířili a teď s tím nemají žádný problém. Jsou to úplně první obyčejní lidé v mém životě, co mě upřímně podporují. Jsou pro mě jako rodina, nechci o ně přijít, ale vím, že je to nevyhnutelné...

Samozřejmě, co je lepší dělat na Halloween, než si zajít do kina na horor. Má něco málo přes hodinu a na můj vkus není příliš strašidelný, ale nejstarší z nás Shinju, tedy jen formálně v lidském světě samozřejmě, je strachy bez sebe. Neustále se leká a chvílemi se chce až schovat pod sedačku. Je zábava jí sledovat. S Minako se jí celý film smějeme, pomalu ani nevnímáme ten horor a neustále jen pozorujeme Shinju a čekáme, co zase udělá. Opravdu, když mám vedle sebe ji, nejde vnímat film.

---

Právě to skončilo a my tři stojíme před kinem. 

“Ahoj, Tsukiko.” řekne na rozloučenou Minako, poté, co se navzájem obejmeme.

“Nezapomeň se nám ozvat, hned jakmile se vrátíš domu!” křikne na mě už z dáli Shanju.

“I vy se ozvěte!” odpovím jí a vydám se domů.

Když jsme vcházely do kina, bylo ještě světlo, ale teď už je naprostá tma a dokonce se objevila i mlha. Ta se v našem městě vídá málokdy. Jdu temnou ulicí, kolem mě je klid, nikde žádní lidé jen tajemná mlha, přes kterou jemně prosvítá slabé světlo pouličních lamp. Dokonce zrovna na dnešek vyšel i úplněk. Tenhle dokonalý pohled smíchaný s tajemnou magickou aurou Halloweenu je prostě dokonalost. Jediné, co tuhle podívanou ruší, je můj strach. Bojím se úplňku. Sice už mám plně ovládlé pudy a proměnit bych se neměla, ale nikdy nevíme, co se může stát...

Jdu kolem mého oblíbeného hřbitova a na chvíli se u něj zastavím. Dívám se na tu krásu. Skrz mlhu prosvítají jen plamínky svíček položených na takřka zřetelných obrysech hrobů. Je to nádhera. Jsem si jistá, že duše tam pochovaných mrtvol, musí být ohromeny tou podívanou.

Z téhle nádhery mě vyruší až hlasitý výkřik ozývající se kousek odemě. Chci to ignorovat a jít dál, jenže naráz se naproti mě z mlhy vynoří žena celá od krve se slzami v očích. Hned za ní se přiřítí nadpřirozenou rychlostí další žena. V okamžiku se jí zakousne do krku a vysaje z ní všechnu krev. Znuděně si oddechnu. Další upír. Potkala jsem už tolik upírů, co si z lidí dělali jen lovnou zvěř, že mě to ani nepřekvapuje. Chci tedy prostě jen odejít pryč, ale když se naposledy podívám na tu upírku musím se zarazit. Z očí jí tečou slzy a zničeně se dívá na tělo před ní. Ona snad lituje toho, co udělala? Nedá mi to, musím ji oslovit.

“Jsi v pořádku?” zeptám se trochu zvědavě, ale tak aby to neznělo ustaraně. 

Nejsem ten typ, co by se staral o jiné lidi, tedy teď už taká nejsem. Dřív jsem se pro druhé nejradši rozkrájela, ale můj dlouhý život mě naučil, že se mám starat převážně sama o sebe. Jenže tahle žena mě zaujala. Je překrásná a i když má na sobě tu krev, stále vypadá roztomile. Má momentálně tmavě rudé oči, havranově černé vlasy na pravé straně s bílými prameny a rozkošnou afinou. Jsem čistá lesba a ona je přesně můj typ. 

“J-já ji zabila...” řekne roztřeseně a rozpláče se ještě víc.

“To k tvému druhu pratří.” řeknu nezaujatě.

Nejspíš to je nováček. Museli ji přeměnit nedávno. Také jsem si tím při první proměně prošla, musí si, co nejdřív uvědomit, co je zač a že nedělá nic zlého, jen se snaží udržet naživu.

“Ne! Tohle nechci, ne!” začne histericky křičet.

“Hej, ale uklidni se. Jsme na ulici, jestli nás tady s tou mrtvolou někdo uvidí, tak je po nás.” napomenu ji.

Ona zmlkne a už jen tiše vzlyká. A co teď s ní? Nemůžu ji tady nechat, může naši existenci prozradit. Nejbezpečnější bude, když ji vezmu k sobě domů.

“Zkus se uklidnit a zvednout.” přikážu jí.

Jenže ona se ani nepohne místo toho řekne. “T-ty nechápeš jaké to je. Zabíjet furt dokola lidi. Seš obyčejný vlkodlak, dokonce ovladáš svou proměnu, co bych já dala za to, být na tvém místě!”

Tak tohle mě nasralo. Nikdo by neměl porovnávat problémy vlkodlaků s upíry, protože obě tyhle přeměny mají své pro i proti. Ani jedno není lehčí než druhé, ale mnoho lidí, dokonce i upírů či vlkodlaků má tendenci nás neustále porovnávat a říkat jak ten a nebo ten to má těžší.

Ale dobrá věc je, že díky té poznámce teď vím, že se už s vlkodlakem setkala. Proto mě nejspíš poznala po pachu. Takže celá tahle záchranná akce bude jednodušší.

“Tuhle poznámku ti prominu jenom, protože zjevně nejsi upírem příliš dlouho.” řeknu kousavě. “A teď vstaň, brečet můžeš i u mě doma.” dodám.

Ona se na mě jen podezíravě podívá. Nevěří mi, to je dobře. Neměla by věřit ani vlastnímu druhu, dokud je řádně nepozná. V dnešní době se už i nadpřirozené bytosti navzájem podvádí a vráží si kudly do zad. Už si nemůžeme být jistí ani u vlastních druhů. Je to smutné a ubohé ta dnešní doba.

“Buď budeš tady s tou mrtvolou všem na očích a nebo se postavíš na ty nohy a spolu půjdeme ke mně, kde se můžeš bez obav klidně vybrečet, odpočinout si a převléct se z toho špinavého oblečení.” vysvětlím jí možnosti

Netrvá dlouho a už se zvedá ze země. Konečně. 

Přemýšlím jak se, co nejrychleji, dostat ke mně. V tomhle stavu nejspíš nebude schopná využít své schopnosti a přenést nás tam. Kdo ví jestli se vůbec naučila ovládat alespoň to. Jindy bych se proměnila a odnesla bych si ji v náručí, ale dnes to nechci riskovat. Přímo před námi leží mrtvola, ona je celá od krve a hlavně je úplněk, nechci pokoušet vlkodlaka uvnitř. Budeme muset jít pěšky.

“Tak pojď, není to zas tak daleko.” pobídnu ji a v duchu doufám, že po cestě nikoho nepotkáme.

Ona neodpoví jen se rozejde mým směrem a v tichosti se vydáme ke mně. Nedá mi to musím ji neustále letmo sledovat. Je překrásná a přijde mi nehorázně zajímavá. Něco mě k ní táhne a myslím, že to nebude jen ten její vzhled.

“Dnešní Halloween je ten nejhorší v mém životě...” řekne potichu nejspíš sama pro sebe, ale můj super sluch to zachytil.

“Zabití jednoho člověka není tak hrozná věc. Většina lidí si tu smrt zaslouží zato jak jsou prolhaní, zákeřní a zlí. Říkají nám monstra, ale opravdová monstra jsou oni.” odpovím.

“Dnes jsem nezabila jen tu ženu... Dnes jsem zabila už čtyři lidi. To je poprvé, co jich je naráz tak moc...” řekne.

“Halloween má zvláštní moc. Láká všechny bytosti vylézt ze stínů a ukázat se bezestrachu lidem. Vždy působí jinak. Někdy je to ten nejlepší den v tvém životě a někdy pro změnu ten nejhorší. Všechno záleží jen na tom, jak se na něj díváš. Pokud se ho bojíš, tak se stanou ty nejhorší věci, ale když se naučíš ho respektovat a dokonce časem možná i milovat, vše se obrátí v tvůj prospěch. Jen musíš věřit v jeho sílu a nebát se jí.” vysvětlím.

Za ty roky jsem Halloween zažila nespočetně krát a z počátku, když jsem ještě nevěděla, co jsem a jak se ovládat, tak jsem Halloween též nesnášela. Bála jsem se toho, co může přijít, když monstra jako já vylezou na povrch a tak se mi jeho nesmírná síla pomstila. Až jednou mi jedna úžasná žena ukázala, že strach vše jen zhoršuje a že se musím smířit s tím, co jsem. Ukázala mi jak se s tím vypořádat a postavila mě na nohy. Nikdy jí to nezapomenu. Díky ní se z Halloweenu stal můj šťastný den. Úplně jsem přehodnotila pohled na něj a začla jsem ho milovat.

“Jak se nemám bát, když právě o Halloweenu pokaždé stratím kontrolu? Vždy v tenhle den mou vinnou někdo přijde o život...” odpoví.

“Není to tvá vina, je to vina pudů, co jsou hluboko v tobě zapečetěné. Nesmíš si to dávat za vinu, musíš se s tím smířit a přijat to. Jakmile přijmeš, co jsi dokážeš i potlačit ty vražedné pudy.” řeknu.

Připomíná mi mě, když jsem o tomhle světě, ještě nic nevěděla. 

“Jenže já to nechci. Nikdy jsem nechtěla být monstrum... Před pěti lety jsem měla románek s jedním mužem, nevěděla jsem, co je zač a pozvala ho k sobě. Užili jsme si společnou noc a ráno už jsem ho neviděla. Od toho večera je ze mě tohle...” svěří se mi. 

Musela to v sobě dlouho dusit. Vsadím se, že o tom s nikým pořádně ještě nemluvila.

“Je mi líto, co se ti stalo a chápu jak těžké to je. To ale nemění nic na tom, že se s tím musíš smířit. Nejde to už vrátit a pokud s tím budeš bojovat, bude to jen horší. Sice nejsem upír, ale vím jak jakékoliv proměny fungují. Žiji už dlouho a vím, že bez přijetí sebe sama to nikdy nezvládneš ovládnout. Samozřejmě, ale neočekávám, že zničeho nic přijmeš kdo jsi. Chce to svůj čas.” řeknu.

Ona neodpoví jen mlčí a tečou jí slzy. Je mi jí líto. Až příliš živě si vybavuji svoji bolest a zmatenost po první přeměně...

Už v tichosti dojdeme až ke mně domů. Já jí ukážu koupelnu, nachystám jí nějaké mé oblečení a nechám ji se umýt.

Jakmile vyleze z vany posadí se na pohovku v obýváku hned vedle mě. Už vypadá, že je na tom líp, ale stále nepromluví ani slovo. To ticho mě začíná štvát. Chápu, že je otřesená, ale tahle napjatá atmosféra mezi námi je nesnesitelná.

“Hele teď mi došlo, že stále nevím tvé jméno. Jak se jmenuješ?” protnu to ticho.

“Kasumi Hiroto... A ty?” odpoví.

“Já jsem Tsukiko Yasu. Kolik ti vůbec je Kasumi?” vyzvýdám dál.

“Už patnáct let mi je stále osmnáct.” odpoví trochu hořce.

--- další den ---

Právě potichu snídáme u mě v kuchyni. Zase to ticho...

“Kde vůbec žiješ? Nikdy dřív jsem tě tu neviděla.” zeptám se.

Za ty roky si pamatuju všechny obyvatele tohohle malého města.

“Momentálně nikde. Nechci se usazovat, když se stejně za pár let budu muset opět stěhovat, aby nikomu nedošlo, že vůbec nestárnu...” odpoví.

Takže je sama bez domova zmatená a nemá zvládlou kontrolu. V tomhle stavu je nebezpečná jak sobě tak svému okolí...

“V tomhle stavu nemůžeš žít někde na ulici. Můžeš ohrozit nevinné lidi a nebo ještě hůř ohrozit sama sebe.” řeknu znepokojeně.

“To je v pořádku... Tyhle stavy mívám jen, když jsem příliš hladová, cítím nějakou sladkou krev a nebo když je Halloween.” vysvětlí mi.

“Ale správně by jsi je neměla mít už vůbec.” odpovím stále znepokojeně. “ Nedá se nic dělat, nějakou dobu tě nechám žít u mě, pomůžu ti ovládnout svou moc a ukážu ti i ty světlé stránky upířího života, co ty na to?” nabídnu jí.

Sama stále nechápu, proč jí tak moc pomáhám. Z jedné strany je to tím jejím sexy roztomilým vzhledem a z té druhé nejspíš tou zvláštní nevinnou povahou. Opravdu na upíra je až příliš nevinná.

“Proč mi pomáháš? Mohla jsi mě tam nechat s tou mrtvou ženou a vůbec se o mě nestarat, ale ty jsi mě místo toho vzala k sobě, půjčila jsi mi oblečení a teď mi dokonce nabízíš střechu nad hlavou a pomocnou ruku při mé sebekontrole. Proč to děláš? Co za to chceš?” zeptá se zmateně a upřeně se mi zadívá do očí.

“Já nevím. Netuším, co mě k tobě táhne a proč mám tendenci ti pomáhat. Nechápu to stejně jako ty.” odpovím popravdě.

Ona chvíli mlčí, ale pak řekne. “Dobře... Budu s tebou bydlet...”

---

Už jsou to tři měsíce od našeho setkání. Stále spolu bydlíme a Kasumi za tak krátkou dobu ve svém ovládání dělá veliké pokroky. Dokázala se už téměř ovládnout, když byla hladová. Akorát se jí ukázaly tesáky a oči jí začly rudnout, ale dokázala se udržet a nezaútočit na lidi.

Co se týče našeho vztahu, pomali se víc a víc sbližujeme a čím blíž si jsme, tím úchvatnější mi připadá. Jak povahově tak i vzhledově mě čím dál víc přitahuje. Není snad jediný den, kdy bych nechtěla okusit její nadýchané rty a servat z ní šaty... Nerada to říkám, ale po asi pětseti letech jsem se znovu zamilovala a mám pocit, že tyhle city jsou silnější než všechny ty, které jsem do teď zažila...

Právě obě ležíme na mé posteli v ložnici. Kasumi má opřenou hlavu o mé rameno a já se opírám zase o ni, spolu sledujeme film, co jsme si zaply. Je to lesbický film s někdy dost žhavými chvílemi.

“Tsukiko?” ozve se zničeho nic zrovna při scéně s polibkem.

“Copak?” zeptám se.

“Víš hodně jsem posledních pár měsíců přemýšlela... A myslím si, že tě miluji...” dostane ze sebe a odtáhne se dál odemě, ani se mi neodváží podívat do očí.

Něžně ji chytnu za bradu a stočím její pohled na mě. Je tak rozkošná když se červená...

“Já tě také miluju, Kasumi.” odpovím a okamžitě se jí přisaji na rty.

Konečně je můžu ochutnat a nejen to. Neudržím se a rukama jí zajedu pod tričko. Vášnivě se líbáme, zatímco mé ruce zkoumají její břicho a pomalu se sunou víš k jejím prsům. Nic nenamítá a tak pokračuji. Naštěstí na sobě nemá podprsenku, díky tomu rukama rovnou zajedu k bradavkám a začnu jim věnovat zvláštní péči. Kasumi mi lehce vzdychá do polibku a rukama už také zajede pod mé triko. Hraje si s mými bradavkami stejně jako já s jejími. Já jednou rukou přestanu dráždit její bradavku a přesunu ji dolů až k pod bříšku. Z tama se dostanu pod lem jejich volných kalhot a začnu hladit její vagínu přes látku kalhotek. Ona slastně vzdychá. Netrvá to dlouho a už je celá vlhká, musí být šíleně nadržená. Přestanu ji dráždit a pomohu jí se svléknout do naha, já udělám to samé. Opět se na sebe vrhneme. Polibky jí sjíždím od prsou, bříšku až k její vagíně. Jazykem si začnu hrát s jejím klitorisem. Ona slastně vzdychá snad přes celý dům a své prsty zarývá do madrace. Dokonalý pohled. Po chvíli opět přestanu, posunu se tak, abych ji mohla políbit a pomalu do ní začnu zasouvat tři prsty. Vášnivě se líbáme, já do ní zběsile přirážím své prsty a ona těmi svými zajede do mě. Přes celý barák se ozývají naše společné vzdychy. Netrvá to dlouho a Kasumi se udělá. Já to také dlouho nevydržím a udělám se chvíli po ní. Nějakou dobu rozdýcháváme náš orgasmus a pak si lehneme do vzájemného objetí.

“Bylo to dokonalé.” řekne Kasumi.

“Ano, to bylo.” potvrdím a věnuji jí polibek na čelo. “Miluji tě.” dodám.

“Já tebe také, má lásko.” odpoví a dá mi krátký polibek na rty.

Nikdy nezapomenu na ten Halloweenský večer, kdy jsme se s Kasumi poprvé setkali u hřbitova. Na noc kdy jsem potkala svou pravou lásku...

Nejsi na to sám

 

,, Lan Sizhui, dávej pozor."napomene mě starší Lan Xichen, poté co do něj narazím.

Běžel jsem přes Oblačné zákoutí za starším Lan Hanguang-junem. V nedaleké vesnici se objevila nějaká příšera a potřebují tam pomoc. 

,, Omlouvám se."řeknu rychle a se spojenýma rukama se ukloním.

,, Proč tak spěcháš? Víš, že v Oblačném zákoutí je běhání zakázáno. Lan Wanji by nebyl zrovna nadšený."napomene mě.

,, Já vím. Omlouvám se. Spěchal jsem sdělit Lan Hanguang-junovy, že v nedaleké vesnici řádí nějaká příšera. Prosím neříkejte mu, že jsem tady běžel."poprosím nervózně.

Dopadlo by to špatně kdyby to zjistil. Vynadal by mi a trest by mě neminul.

,, Neboj neřeknu. A běžel jsi zbytečně. Lan Wanji už to ví a vyrazil tam."odpoví mi s mírným úsměvem.

,, Aha.... Děkuji."poděkuji, ukloním se a chci odejít.

,, Sizhui, počkej chvíli. Když už jsi tady tak si můžeme popovídat."řekne mile s úsměvem na tváři.

,, D-dobře..."odpovím trochu nervózně, přece jen když si s vami chce promluvit někdo tak významný jako je Lan Xichen, tak je důvod se bát.

,, Víš chtěl bych si promluvit o Wanjim. Vybral si tě jako osobního žáka, takže s ním trávíš dost času. A navíc tě v podstatě vychovával 16 let. Jaký ti poslední dobou přijde?"zeptá se trochu sklesle.

,, No přijde mi, že je stejný jako vždy. Odtažitý, odměřený, přísný a často dost zamýšlený, ale stále hodný a ohleduplný. Jen někdy mi přijde, že ho každý rok touhle dobou něco trápí... Myslím, že se za ty roky snad ani nezměnil."odpovím mu s jemným úsměvem.

,, Aha, takže se přes to ještě nepřenesl..."řekne Xichen spíš jen tak pro sebe.

,, Přes co?"zeptám se zvědavě a zmateně.

Jestli se skutečně trápí chtěl bych mu pomoct. Jenže to nepůjde, pokud nebudu vědět o co jde...

,, Přes smrt patriarchy z Yilingu..."řekne sklesle.

,, Proč zrovna přes jeho smrt? Vždyť patriarcha z Yilingu byl zlý. Praktikoval démonickou kultivaci a udělal spoustu zlých činů."

Jsem naprosto zmatený, nedává to žádný smysl. Proč by se zrovna Hanguang-jun nemohl přenést přes smrt nejobávanějšího zločince? Všechny klany ho nesnáší. Dokonce i klan, co vede jeho nevlastní bratr tvrdí, že to byl sobecký bastard.

,, Ach ano, zapomněl jsem, že je to vlastně krvelačnící zločinec. Říká se o něm spoustu zlých věcí, ale ten kdo ho doopravdy znal ví jaký byl. Byl velmi hlučný, veselý a obětavý. Vždy se snažil pomáhat. Měl srdce na správném místě. A i když byl někdy dost otravný, byl jsem vždy rád, že ho vidím. Byl výjimečný. Nejen tým jak byl otravný a nehleděl na pravidla, ale také tým, že i když ho všichni opustily a říkali mu, že je špatný, tak se nevzdával a šel dál za tým co uznával za správné. Jen tak se nevzdával. A jen díky tomu se jako jediný dokázal provrtat Wanjimu tak hluboko do srdce... Trávili spolu spoustu času a i když se ze začátku nenáviděli stali se přáteli. Velmi dobrými přáteli. Ať se dělo cokoliv Wei měl v Wanjim oporu a Wanji ji měl ve Weiovi."odpoví mi s jemným smutným úsměvem. Má zamýšlený výraz, určitě si vybavuje vzpomínky s ním...,, Wei byl pro mě něco jako bratr a jeho smrt velmi zasáhla i mě. A myslím, že i když si to někteří lidé nechcou přiznat jeho smrt zasáhla více lidí než si myslíš."dodá ještě a podívá se mi do očí.

,, Netušil jsem, že byl takový. Podle všech vyprávění jsem si myslel, že je zlý. Ale jestli je hodný, proč začal s démonickou kultivací? Nebyl dobrý kultivátor? Nebo chtěl jen větší moc?"zeptám se. Nedává mi to smysl.

,, To právě nikdo neví. Nikdo netuší, proč začal s démonickou kultivací, ale všichni ho bez jeho vysvětlení obvinily a pošpinili jeho pověst."odpoví.

Mlčím. Nevím co mu mám odpovědět. Je to nespravedlivé a to hodně. Vím, že by mi Lan Xichen nelhal, takže to co říká musí být pravda. Nechápu jak ho můžou takhle očerňovat. Ano, udělal pár špatných rozhodnutí, ale plno dobrých skutků. Nechápu to. Jak můžou být lidé tak zákeřní a zlý? Nebo mají jen zrak zastřený žárlivostí a strachem z jeho síly?

,, Wanji sice nechtěl ať se to dozvíš, ale já ti to říct musím. I ty jsi znal Wei Wuxiana..."řekne po chvíli naprostého ticha.

,, C-co!?"vyjeknu zmateně.

,, Ano, znal jsi ho, ale víc už ti neřeknu. Zkus se na to zeptat přímo Wanjiho, ten ti možná poví víc i o tom jaký Wei opravdu byl a co se tehdy stalo. Já už musím jít."řekne a bez jakéhokoliv dalšího slova odejde.

Já tam jen zaraženě stojím a snažím se to pochopit. Jak jsem mohl znát patriarchu z Yilingu Wei Wuxiana? Šak to nedává žádný smysl.

------------- další den večer -----------

Lan Hanguang-jun se vrátil brzo. Nebyla to náročná příšera, takže se stihl ještě ten den večer vrátit zpět do Oblačného zákoutí.

,, Hanguang-june? Mohli by jsme si promluvit?"zeptám se nervózně, když vztoupím do jeho pokoje.

,, Jistě."odpoví bez zájmu a dál v klidu sedí u svého šálku čaje.

,, Víte starší Xichen mi říkal, že jste znal Wei Wuxiana. A říkal, že by jste mi mohl říct jak to tehdy všechno bylo. Chtěl bych znát pravdu."řeknu nervózně s prosebným pohledem.

,, Co ti Xichen řekl?"zeptá se okamžitě, ale na oko klidně a upře na mě svou plnou pozornost.

Proč je naráz tak...tak... nervózní...? Normální člověk by si toho nevšiml, ale já ho znám dost dobře a poznám když je nervózní. Co přede mnou tají? Jen to, že i já jsem znal Wei Wuxiana, a nebo i něco jiného?

,, Neřekl mi toho moc, jen to, že Wei Wuxian byl hodný, že byl velmi obětavý, že pro vás byl velmi cenný... A hlavně jsem ho, že prý znal i já... Je to pravda?"zeptám se.

,, To není možný... slíbil mi, že ti to neřekne..."řekne si spíš jen tak pro sebe,, Ale když už to víš, tak ano znal jsi ho když jsi byl hodně malý. Vlastně jen díky Wei Wuxianovi stále žiješ..."odpoví zamýšleně.

,, Jen díky němu? Proč jen díky němu?"vyhrknu ze sebe překvapeně.

,, Tvé jméno není Sizhui Lan, ale Yuan Wen. Když jsi byl malý patřil jsi do klanu Wen a jako jeden z mála jsi přežil. Jen díky Wei Wuxianovi, který tebe a zbytek klanu Wen, odvedl do bezpečí a staral se o vás. Jenže pak Wei umřel a celý klan Wen byl vyvražděn. Teda až na tebe..."odpoví stručně.

,, Takže mě Wei Wuxian zachránil? A po jeho smrti ste mě našel vy Hanguang-june? Chápu to správně?"zeptám se pro jistotu. Snažím se to celé pochopit.

,, Ano."stručně odpoví.

,, Prosím mohl by ste mi říct víc o Wei Wuxianovi?"poprosím ho s neskrývanou nadějí.

,, A co přesně chceš vědět?"zeptá se mile, ale jakoby trochu nervózně, asi mu není příjemné o něm mluvit.

,, Všechno. To jaký byl. Co vše udělal. Proč se dal na démonickou kultivaci. Prostě chci vědět jaký byl doopravdy Wei Wuxian."řeknu rozhodně a podívám se Hanguang-junovy do očí.

,, Dobře. Všichni říkají, že byl zlý, bezohledný a nehleděl na pravidla. Z těchto tvrzení je pravdivé jen jedno. Wei Wuxian snad nikdy nehleděl na pravidla. Vždy si stál za svým a pravidla rád spíš porušoval. Snažil se je dodržovat, aby nepřidělával problémy svému klanu, ale moc mu to nešlo. Ale jen díky tomu, že porušoval pravidla udělal spoustu dobrých věcí... Skutečný Wei Wuxian, ne ten kterého si lidé stvořili jen podle svých vlastních domněnek a předsudků, byl veselý, hlučný, otravný, ohleduplný a měl smysl pro spravedlnost. Byl mnohem spravedlivější než kdokoliv z našeho klanu. Zatím co my jsme jen přihlíželi vraždění klanu Wen, Wei zbytek klanu zachránil. Byl to skvělí kultivátor, ale důvod, proč se dal na démonickou kultivaci nikdo neví."řekne.

,, A jaký jsem s ním měl vztah? Proč si na něj nepamatuji?"ptám se dál.

,, Wei byl pro tebe něco jako otec. Staral se o tebe a tys ho měl velmi rád. A když umřel tak jsi na tom byl dost špatně. Musel pro tebe znamenat hodně... A prostě si na něj zapomněl. Časem bylo v Oblačném zákoutí zakázané o něm mluvit. Nebylo to psané pravidlo, ale každý věděl, že když se o Weiovi zmíní před tebou tak si vzpomeneš a zase se budeš trápit. Proto jsi na něj zapomněl navíc byl jsi malý takže je přirozené, že jsi zapomněl."odpoví mi a já jen mírně přikývnu hlavou na důkaz toho, že ho chápu.

,, A jaký byl váš vztah k němu?"zeptám se na docela troufalou otázku.

Hanguang-jun neodpovídá. Jen mlčí a dívá se na černou flétnu vystavenou na poličce. Říká se, že je to flétna Wei Wuxiana. Je to pravda?

,, Prosím Hanguang-june. Chci to vědět."poprosím ještě jednou.

,, Dobře... Wei byl můj nejlepší přítel... Znamenal pro mě opravdu hodně..."odpoví mi a i když se to snaží skrýt vidím na něm, že je smutný, přece jen šestnáct roků mě učil a vychovával.

,, Musí to být pro vás těžké... Podle staršího Xichena jste se přes jeho smrt ještě nepřenesl. Vím, že je to odemě troufalé, ale chci vědět víc. Musel pro vás znamenat víc než jen obyčejný kamarád..."řeknu troufale.

Lan Wanji se první na mě jen trochu vyděšeně dívá, ale nakonec se uklidní a začne mluvit.

,, To co ti teď řeknu musí zůstat jen mezi námi. Ví to jen velmi málo lidí... Mohly by z toho vzniknout problémy..."řekne trochu nervózně a propaluje mě přísným pohledem.

,, Nebojte nikomu to neřeknu."slíbím a s očekáváním přikývnu hlavou.

On si povzdechne a začne.,, Já a Wei Wuxian jsme byli pár... Miloval jsem ho..."odpoví.

,, P-pár? Hanguang-june vy jste ustřižený rukáv!?"vyjeknu šokovaně.

Ne, že by mi to vadilo to vůbec ne, jen jsem to nečekal zrovna od něj...

,, Ano."odpoví stroze.

,, To jsem nečekal... Ale nic proti tomu nemám, jen mě to překvapilo... Musela vás jeho ztráta velmi bolet."řeknu sklesle.

,, Ano a bolí i do dnes..."odpoví mi.

,, Šestnáct let utrpení. To je hrozné! Jak je možné, že to zvládáte? Musíte hrozně trpět."šeptnu spíš pro sebe.

Už zase je tu ticho. Hanguang-jun mlčí. Určitě je to pro něj nepříjemné o něm mluvit, ale já si nemůžu pomoct. Potřebuju vědět pravdu...

,, Hanguang-june, ta flétna co je vystavená na vaši polici... Je opravdu Wei Wuxianova?"po chvíli přemlouvání se rozhodnu zeptat.

,, Ano. Jak jistě víš jeho tělo se nikdy nenašlo. Jediné co se našlo je tahle flétna Chenqing."řekne a dojde pro flétnu. I s ní se posadí zpátky na své místo.,, Když jsem tehdá spěchal do mohyl, abych našel alespoň jeho tělo, nic tam nebylo jen tahle flétna. Nabízel jsem tu flétnu klanovému vůdci Jing, ale on ji odmítl. Nechtěl nic, co by mu připomínalo Wei Wuxiana."

,, A proč klanový vůdce Jing tolik Wei Wuxiana nenávidí? Nedává to smysl vždyť byli bratři."zeptám se na další bolestivou otázku.

Omlouvám se Hanguang-june, že vám dnes způsobuju tolik bolesti, ale chci vědět pravdu a vy jste jediný co mi ji může dát...

,, Jiang Cheng obviňuje Weie ze smrti jeho starší sestry a jejího manžela, ale nebyla to chyba Weie..."odpoví.

,, A-",, Už je pozdě měl bys jít spát."přeruší mě Hanguang-jun a upřeně se na mě podívá.

Já pochopím. Zvednu se, ukloním se a s popřáním dobré noci opustím jeho pokoj.

Jen co dojdu do svého pokoje si lehnu na postel a pokouším se usnout. Marně. Nejde mi spát. Furt mi v hlavě vrtají otázky ohledně Wei Wuxiana. Nakonec to vzdám a jdu se chvíli projít po Oblačném zákoutí.

Jen tak se procházím sem a tam, když v tom zahlédnu někoho sedět na střeše hraniční zdi. Už toho dotyčného chci varovat, že tam nemá co dělat, že může dostat vynadané, když to někdo zjistí, ale jen co se přiblížím poznám v té osobě Hanguang-juna. 

V levé ruce drží menší džbánek s Císařovým úsměvem a v pravé ruce drží Wei Wuxianovu flétnu.

Zaraženě se na to dívám. Nikdy jsem neviděl nikoho ze starších pít alkohol. Vždyť v Oblačném zákoutí je alkohol zakázaný. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Hanguang-jun poruší nějaké pravidlo...

,, Wei Ying..."řekne s pohledem upřeným do nebe a napije se Císařova úsměvu. 

I z dálky vidím jasně tu slzu, co mu teče po tváři.

Radši už půjdu zpět do pokoje, dřív než si mě všimne...

----------- o týden pozdíš -----------

Včera jsme přivedli mladého pána Mo do Oblačného zákoutí. Od té doby je Hanguang-jun nějaký šťastnější, nebo aspoň mně to tak přijde. Je o něco míň zamýšlený a míň soustředěný. Navíc je to první člověk, kterého Hanguang-jun ubytoval ve svém pokoji. Určitě si myslí, že je to Wei Wuxian, ale vždyť to Zidian vyvrátil. Ale zase jsem četl, že existuje i jeden způsob jak se vrátit mezi živé a ani Zidian by ho neodhalil... Že by to opravdu byl Wei Wuxian?

Právě jsem před pokojem druhého klanového vůdce, když v tom zaslechnu jeho rozhovor s mladým panem Mo.

,, Lan Zhan, jak jsi mě poznal?"ptá se mladý pán Mo.

,, Ta píseň cos hrál..."odpoví Hanguang-jun.

,, Ah ano, že mě to nenapadlo."ušklíbne se mladý pán Mo.

Takže je to opravdu Wei Wuxian?

,, Chyběl jsi mi Wei Yingu. Má lásko."řekne Lan Wanji.

,, Ty mě taky Lan Zhan. Miluji tě."odpoví a naráz je ticho.

Potichu nakouknu do jejich pokoje a vidím je ve vášnivém polibku. 

Naráz mě rozbolí hlava a začnou se mi před očima ukazovat vzpomínky. Jak mě strýček Wei zahrabával do země a jak se o mě staral. Na všechno jsem si vzpomněl...

Ani si neuvědomím, že už si mě oba všimli a bez jakéhokoliv slova jdu přímo k Wei Wuxianovi. Vrhnu se mu přímo do náruče. On jen stojí na místě a nechápe co se děje. Chudák musí být zmatený.

,, To jsem já mladý mistře. Tvůj A Yuan. Na vše jsem si vzpomněl."řeknu se slzami v očích.

On se na mě nevěřícně a s úsměvem dívá. Jde vidět, že je v šoku z toho, že mě vidí.

,, A Yuan... Jak je to možné?"dostane ze sebe jen.

,, Hanguang-jun mě zachránil a vychoval, když jsem byl ještě malý."řeknu s úsměvem.

,, Děkuji ti Lan Zhan. Přece jen to tehdy nebylo celé zbytečné..."řekne a věnuje mu polibek.,, Teď můžeme být rodina."dodá s úsměvem.

My oba s Hanguang-junem s úsměvem přikývneme a Wei si nás oba přitáhne do obětí.

Konečně budu mít pravou rodinu, po které jsem v hloubi duše toužil...

Nikdy nebudeš můj

 

Právě ležím nahý u Peng Chuyuea v posteli a přemýšlím.

Nevím co mám dělat, nevím jak se pohnout z místa. Zasekl jsem se a nevím, co dělat dál. Jsem zamilovaný do svého nejlepšího přítele a spím s mým druhým nejlepším přítelem... Nemám ani koule na to, abych se mu vyznal a utíkám od toho tým, že šukám s Pengem. Jsem nehorázný srab... 

Peng ví, že miluji někoho jiného a nevadí mu to. Totiž on sám miluje někoho jiného. Jsme ve stejné situaci, oba milujeme lidi, které nikdy nemůžeme mít... Právě proto jsme uzavřeli něco jako dohodu. Dokud budeme oba svobodní, budeme tady pro sebe jako takoví kamarádi s výhodami...

Oba patříme do stejné chlapecké skupiny X-nine. Celkem máme devět členů, podle toho také vznikl název. Patří sem Yan Xujia, Xia Zhinguang, Wu Jiacheng, Gu Jiacheng, Chen Emn, Zhao Lei, Peng, Guo Zifan a samozřejmě já. Jen díky naší skupině jsme se seznámili a stali se z nás nejlepší přátelé. Tahle skupina je jedna z nejlepších věcí v našem životě. Seznámili jsme se tu s těmi nejlepšími lidmi na světě. Vážně kluky ze skupiny beru jako svou rodinu, nedokážu si představit život bez nich. To by prostě nešlo. A Peng se tu seznámil se svou láskou... Ano, jeho láska je členem naší skupiny... Tím to má ještě složitější. Jestli se vyzná a on ho odmítne, může to ovlivnit celou skupinu...

Peng jediný ví, že jsem gay a že miluji Wang Yiba a já jsem zase jediný kdo ví, že je Peng gay a že miluje Xia Zhiguanga . Svým způsobem se oba navzájem snažíme podržet toho druhého, aby nespadl na dno. I když mnohdy to nejde... Už několikrát jsme se oba nechali ovládnout emocemi a složili jsme se... Naštěstí tu vždy byl ten druhý, aby se o něj postaral a podpořil ho. Vždy když se něco takového stalo jsme se navzájem kryli a klukům z kapely jsme řekli nějakou lež. Naštěstí na to vždy skočili, i když poslední dobou nám to už nechcou moc věřit. A také jim přijde zvláštní, že se o sebe až moc staráme a ostatní z toho vynecháváme. Musí si myslet, že spolu s Pengem chodíme.

Začíná to být všechno čím dál komplikovanější. Určitě se to každou chvílí provalí a já o Yiba přijdu...

Miluji Yiba strašně moc. Pokaždé když se s Pengem líbáme přeji si, aby to byl Yibo koho líbám. Představuji si jeho rty. Jak asi chutnají? Při každém Pengovém doteku si představuji Yiba. Dokonce i teď. Ležím tu nahý v Pengovém objetí a představuji si, že to teplo z vedlejšího těla je Yibovo. Že ty ruky co mě drží v objetí nepatří Pengovi. Jenže to se nikdy nestane. Nikdy nebudu s Yibem. To prostě není možné...

Kéž bych mohl poroučet svému srdci a dokázal se tak od Yiba odtrhnout... Mám vedle sebe úžasného sexy chlapa, kterého můžu kdykoliv mít a stejně myslím na druhého. Není to poprvé co přemýšlím, že s Pengem by to bylo jednodušší. Ví už dlouho, že jsem gay a já to vím o něm. Také je pro mě velmi cenný a já pro něj... Jenže lásce neporučíš. V mém srdci je místo jen pro Yiba, které nikdy nikdo jiný nezaplní, stejně tak jak v Pengovém srdci je místo přímo pro Xia Zhiguanga...

,, Dobrý ráno."řekne Peng ospale a pootevře oči.

,, Dobré."řeknu s úsměvem a rychle rozmrkám slzy, co se mi začali drat do očí.

,, Kolik je hodin?"zeptá se a pustí mě z objetí.

,, Osm. Už bych měl jít. V deset se máme sejít s klukama a musím se jít dom ještě převléct."odpovím a u toho si začnu sbírat věci ze země a oblékat si je.

,, Dobře. Tak teda v deset, zatím ahoj."řekne mile a dá mi pusu na tvář, já mu ji oplatím.

,, Zatím."odpovím a odejdu.

--------- o 2 hodiny pozdíš--------

Právě jsem došel do studia, kde na mě už všichni čekali.

,, Čaute kluci."ozvu se hned jakmile přijdu do místnosti.

,, Čau Xiao. Hele dneska mi psal Li Wenhan, že by s jejich skupinou Uniq chtěli s námi trénovat. Nevadilo by ti, kdyby dneska došli a hráli by tu s náma? Víš přece, že jejich studio se předělává a tak nemají teď kde trénovat."řekne Wu Jiacheng.

,, Ne, nevadí. Víš, že je mám rád."odpovím s úsměvem.

S Uniq jsme dobří přátelé. Jich je celkem pět a všichni jsou to úžasní kluci. Patří sem Cho Seung-youn, Kim Sung-joo, Li Wenhan, Zhou Yixuan a hlavně Wang Yibo. Má láska. Nemůžu se dočkat až ho uvidím.

Usmívám se jak sluníčko a mám zase hlavu plnou jeho. Peng se na mě vševědoucně podívá a s pobaveným úsměvem mě poplácá po zádech.

,, Dobře. Tak zhruba za dvacet minut by tu měli být."řekne také s úsměvem.

---------- po 20 minutách---------

Právě jsme dozpívali naši písničku Signal, když se rozezní hlasitý potlesk a hvízdání ode dveří. 

Všichni se tým směrem podíváme a uvidíme ve dveřích stát celou Uniq. 

,, Čaute kluci. Omlouvám se, že vás tady vyrušujeme, jenže naše studio je teď celé rozdělané a nedá se tam vůbec zpívat. Taky víte přece, že máme mít za pár dní turné, takže musíme hodně trénovat. Vážně vám moc děkujeme za propůjčení studia."řekne hned Yibo s úsměvem. 

Přijde mi to, nebo má Yibo zabořené oči přímo do těch mích?

,, To je v pohodě. My teď nějak víc trénovat nemusíme a za sebe můžu říct, že jsem za to i rád, že tu jste."odpovím mu celý rudý.

,, Přesně, kdyby nám to vadilo nedovolili by jsme vám to."dodá Yan Xujia a všichni z kapely to odsouhlasí.

Tak se po krátkém chystání Uniq pustí do zpívání. Tentokrát my pozorujeme a posloucháme je.

----- o 4 hodiny pozdíš-----

Střídali jsme se každou hodinu zpívala jedna skupina a pak jsme se prohodili. 

Právě zpívají Uniq svou píseň Celebrate. 

Miluji ten pohled na Yiba, když zpívá. Vždy se do toho tak vžívá a prožívá to celým svým srdcem. Je to úchvatný pohled..

,, Myslím, že už to pro dnešek stačí ne?"navrhne Yixuan, když dozpívají.

,, Moje řeč. Pro každého dvě hodiny zpěvu jsou dost náročné a nejvíc jsme promeškali oběd."odpoví mu Peng.

,, Fajn, tak to tu zabalíme a společně si zajdeme někam na jídlo, co vy na to?"zeptám se jich spíš ze zdvořilosti, je mi jasné, že budou souhlasit.

,, To zní skvěle."odpoví Yibo s tým rozkošným úsměvem, co mě dostává do kolen.

Sakra tak strašně ho chci...

Ostatní začnou balit věci, ale já jen tak stojím a dívám se na něj, do té doby než mě vyruší Peng.

,, Xiao probuď se a pojď se mnou. Chci si promluvit."řekne a za ruku mě odtáhne pryč z místnosti.

Ostatní z naší skupiny na to nic neřeknou. Už si zvykli, že se spolu furt někde zašíváme. Ale Uniq na nás nechápavě hledí a vyptávají se kam jdeme.

,, Nebojte hned jsme zpět, jen si něco musíme vyřídit."odpoví jim Peng nervózně a dál mě vede pryč.

,, Jo to je u nich běžné. Vždy se spolu někam vypaří a pak zase přijdou. Začínám si myslet jestli spolu něco nemají..."uslyším Zifanův hlas už za zavřítými dveřmi.

Nedivím se, že si myslí, že spolu něco máme. No vlastně se svým způsobem nepletou. S Pengem se poměrně často vypaříme na jednu rychlovku na záchodech...

Tentokrát, ale nejdeme na záchody ale Peng mě vede na střechu.

,, Co se děje?"zeptám se ho jakmile se zastaví.

,, Já... Chci se vyznat Zhiguangovi... Chci si s ním po obědě jít promluvit a vyznat se mu... Ale strašně se bojím..."

,, To je skvělé! Jsem si jistý, že tě Zhinguang neodmítne. Vidím na něm, že mu na tobě záleží víc než na ostatních... Rozhodně jdi do toho a pamatuj, ať se děje co se děje, vždy tě podpořím... Jsem rád, že alespoň jeden z nás bojuje o své štěstí..."odpovím mu povzbudivě a obejmu ho.

,, Ach Xiao... Proč jen musí být láska taková? Proč se prostě nemůžeme milovat my dva navzájem? Vše by bylo jednodušší..."zamumlá mi do ramene a obětí o něco zesílí.

,, Ani nevíš kolikrát jsem myslel na to samé, ale lásce neporučíš. Alespoň ne té, kterou cítíme my k nim... Ta je na to až příliš silná..."přiznám a odtáhnu se od něj.

,, Jdi za svou láskou a já půjdu za tou svou... Když jsi se odhodlal ty, tak přece nesmím zůstat pozadu."řeknu pobaveně na odlehčení atfosméry.

Peng se zasměje a znovu si mě přitáhne do objetí.,, Děkuji ti za všechno. Nevím jak to dopadne, ale tvá slova mi dodala ještě víc odvahy... Taky ti budu držet palce ať ti to s ním vyjde."

Já mu poděkuju a odtáhnu se od něj.

,, Tak jdeme ať kluci dlouho nečekají."řeknu a vydám se směrem k odchodu, když mě on chytne za ruku a přitáhne si mě k sobě. Vtiskne mi na rty jemný polibek, pak mě pustí.

Zmateně se na něj dívám a on se s úsměvem, ale trochu nervózně poškrábe na zátylku.,, Poslední polibek na ukončení toho mezi náma..."vysvětlí celý rudý a dívá se do země.

Chvíli jen stojím na místě, ale jakmile se vzpamatuju i já mu vtisknu letmý polibek a řeknu.,, Tak tohle je konec Pengu. Ať už to zkončí jakkoliv, tohle je definitivní konec mezi námi..."řeknu a on jen přikývne.

Chvíli se na sebe jen v tichosti díváme, ale pak se spolu vydáme pryč ze střechy zpět za klukama.

Jen co vejdeme do místnosti, strhnou se na nás pohledy všech. Teda skoro všech. Yibo a Zhinguang se dívají bokem...

,, No sláva hrdličky se uráčili dojít! Ale trochu pozdě už je vše zabalené."řekne na oko naštvaný Cho Seung-youn.

,, Promiňte, museli jsme si něco vyřešit..."odpovím jim nervózně a trochu zrudnu.

,, Radši nechci vědět, co jste spolu v soukromí potřebovali řešit."odpoví hned Yan Xujia a ostatní se začnou smát.

,, Nechte toho. Mezi mnou a Pengem nic není, jen jsme si chtěli o samotě promluvit."braním se, ale oni si stojí dál za svým.

,, No nevím. Mluvíte spolu v soukromí nějak často."řekne tentokrát Zhinguang s podrážděným tónem v hlase, ale snaží se usmívat.

Ať mi nikdo netvrdí, že on by ho odmítl... Už jen ten jeho tón v hlase, mluví za vše.

,, To se vám jen zdá..."odpoví mu Peng a poškrábe se na zátylku.

Už se kluci nadechovali k další narážce a k dalším odpovědím, když se do toho vložil Yibo.,, Hele kluci je to jejich věc. Pojďme radši na ten pozdní oběd, jestli se tomu teda dá furt tak říkat, když už jsou dvě hodiny."navrhne pobaveně a kluci nakonec teda souhlasí.

------ o 3 hodiny pozdíš ------

Původně jsme měli jen poobědvat a pak jít domů, ale klukům se nechtělo a navíc jsme se dobře bavili, takže se to protáhlo. Seděli jsme tam, smáli jsme se a popíjeli jsme alkohol ještě dvě hodiny, než se většina z nás odebrala domů.

Už jsme tu zůstali jen čtyři. Já, Zhinguang, Peng a Yibo. Takže atmosféra tu nebyla nijak příjemná, ale ani jeden jsme se neodvážili odejít. Bylo vidět, že tu kolují nevyřčené otázky, ale nikdo se na ně nechce zeptat...

,, No nic už bych měl jít. Doma musím něco ještě zařídit..."řekne Yibo a zvedne se.

,, Můžu tě jít doprovodit?"zeptám se.

Musím se chytit příležitosti, abych si s ním mohl promluvit...

,, To nemusíš."řekne trochu smutně, rozloučí se s náma a vydá se ven.

Já si zklamaně sednu zpátky na židli a podívám se na Penga. Ten mi očima naznačí, abych šel za ním... 

Nevím co mám dělat. Váhám jestli mám jít a nebo radši ne... Vidím z Pengova výrazu, jak mě pobízí ať jdu, ale já nevím jestli bych měl...

,, Xiao měl bys jít. Nenech ho odejít..."řekne nakonec Peng, kterému dojdou už nervy.

Já přikývnu a bez jakéhokoliv slova vyběhnu ven. Rozhlédnu se na ulici do všech stran.

Sakra kde je!? Konečně mám odvahu, kterou jindy jen ztěží nasbírám. Nemůžu si tuhle příležitost nechat ujít!

Rozeběhl jsem se nakonec na pravou stranu ulice, kam mě vedl můj instinkt. Dívám se na davy lidí a snažím se ho někde zachytit... Už jsem myslel, že je to zbytečné, když jsem ho naráz zahlédl...

Našel jsem ho v takové temné a hlavně míň zalidněné uličce. Stál opřený o zeď a vypadal zničeně... Proč je tak smutný?

,, Yibo..."oslovím ho tichým hlasem a vydám se k němu.

Teprve když dojdu blíž, vidím zřetelně ty slzy, co mu tečou z očí..

,, Ty..."řekne a zničeho nic mě prudce přirazí ke zdi. 

Dívá se mi do očí, když v tom přitiskne své rty na ty mé. Překvapí mě to, ale nic nenamítám a spolupracuji. Bohužel nás po pro mě hodně malé chvíli od sebe odtrhne nedostatek kyslíku.

,, Promiň, nemohl jsem to vydržet..."řekne a opře své čelo o mé rameno.,, Vím, že chodíš s Pengem, ale já tě miluji. Už strašně dlouho tě miluji..."dodá a já cítím jak mi jeho slzy  promáčí tričko.

Po těchto slovech se mi srdce rozbušilo nehoráznou rychlostí a celé mé tělo polilo teplo. Na tyhle slova jsem tak dlouho čekal...

,, Vím, že to tak vypadá, ale nikdy jsem s ním nechodil..."řeknu a pohladím ho po vlasech.

Yibo prudce zvedne hlavu.,, A-ale já vás viděl dnes na té střeše..."řekne, ale už s nějakou nadějí v hlase.

Já myslel, že tam nikdo nebyl... Proč to musel vidět zrovna on!?

Celý rudý a nervózní mu to začnu vysvětlovat,,  Já miluji jen tebe. S Pengem jsme byli přátelé s výhodama, ale nikdy jsme spolu nechodili. Oba jsme se trápili neopětovanou láskou a tak jsme si to kompenzovali tým, že jsme spolu spali. V podstatě jsme byli jeden pro druhého náhražky za naše milované... A na té střeše jsme to definitivně ukončili tenhle náš vztah... Ta pusa, kterou jsi viděl byla poslední..."

,, Vážně?"zeptá se a už má zase ty nádherné jiskřící oči, které jsou teď plné naděje a očekávání.

,, Ano. Miluji jen tebe a Peng to ví..."odpovím mu s úsměvem a rukou mu utřu ty  uslzené tváře.

,, V tom případě... Xiao Zhane staneš se mým partnerem?"zeptá se.

,, Ano. Strašně rád s tebou budu chodit."odpovím mu a přitisknu se na jeho rty.

Konečně je můj. A to jsem si myslel, že to nikdy nebude možné... Že on by mě nikdy nemiloval... Myslel jsem si, že jsem jediný kdo to tak cítí, ale jak se ukázalo tyhle city jsou vzájemné a nesmírně silné...

----- o 5 hodin pozdíš -----

S Yibem jsme si udělali takové menší rande. Zašli jsme si do karaoke baru a taky jsme stihli jízdu na ruském kole, kterou doplnil polibek, když byla kabina přímo na vrchu. Někde jsem slyšel, že když se milenci ve správný den políbí na vrcholku ruského kola, zůstanou spolu navždy. Nikdy jsem nevěřil na takové povídačky, ale tentokrát doufám, že tohle je ten správný den...

Teď akorát vcházíme do mého domu, když mě Yibo přirazí ke dveřím a dravě mě políbí. Já se s radostí a stejnou dravostí zapojím. Odlepím se od dveří a začnu ho pomali tlačit k ložnici. Celou cestu se vášnivě líbáme a svlékáme ze sebe oblečení. 

Když vejdeme do ložnice už jsme polo nazí. Naše ruce zkoumají každý milimetr naší horní poloviny těla a pomalu míří k zipu od kalhot. Rozepneme si navzájem poklopce a svlečeme si kalhoty. Jediná věc, která momentálně brání úplné nahotě jsou těsně napnuté boxerky. Dál se líbáme a Yibo začne můj vztyčený penis hladit přes látku boxerek. Nadrženě mu vzdychám do úst a boky mu sem tam vycházím naproti.

Takhle nadržený jsem snad ještě nikdy nebyl. Každý jeho dotyk mě totálně rozpaluje a každý sebemenší vzdych z jeho úst mě přivádí k šílenství. Jsem si jistý, že tohle bude ten nejlepší sex v mém životě...

Yibo naráz přestane s polibky a přestane mi hladit mou chloubu. Ani nestihnu jakoliv zareagovat, když mě shodí na postel a sedne si přímo na můj tvrdý rozkrok schovaný v boxerkách. Já prudce vzdychnu a on se hravě usměje. Začne se pomali na něm kroutit a různě se vrtět. Já zaryju prsty do matrace a vzdychám slastí, teda alespoň do té doby než mi pusu ucpe Yibův jazyk.

Užívám si tenhle úžasný moment, když  v tom mi zazvoní telefon. Yibo se odemě odtáhne a natáhne se pro něj na noční stolek. 

,, Zvedni to."nařídí mi nadrženým tónem těsně u mého ucha, které následně skousne. 

Chvíli váhám, ale nakonec to přijmu a ani se nepodívám na to kdo volá.

,, Ano?"řeknu a čekám kdo se mi z telefonu ozve.

Yibo se mezitím přesune k mému rozkroku a svlékne mi boxerky. Nahlas polknu a spražím ho pohledem, jenže on se jen ušklíbne a začne mi pomali kouřit. Celou dobu se mi dívá přímo do očí a čeká jaké budu mít reakce.

,, On mě neodmítl! Chodíme spolu!"křikne po chvíli nadšený Peng.

Jen co se nadechnu na odpověď Yibo zrychlí své tempo a mě tak unikne tichý vzdych.

,, T-to je úžasné! Přeju ti t-to."řeknu se zaťatými zuby a svou druhou rukou zajedu Yibovi do vlasů. Ten zase zpomalí své tempo a čeká než zase začnu mluvit.

Sakra tohle mu nedaruju!

,, A co ty? Vyšlo ti to s ním?"zajímá se Peng.

Skara proč se musí zajímat zrovna teď!?

Yibo zase zrychlí své tempo a tentokrát mi rukou ještě promne koule. Teď už se nebráním hlasitému vzdychu. Rychle si zacpu pusu a snažím se to rozdýchat.

,, Xiao co se děje?"ozve se zase zmatený Peng.

S těží polknu další sten, co se mi drak z hrdla a odpovím mu.,, V-vůbec nic... Jen teď nemám čas. M-mohli by jsme si promluvit až zítra?"navrhnu mu a z úst mi vyjde další sten.

Sakra Yibo za tohle zaplatíš!

,, Co, proč?"nechápe, ale pak mu to dojde,, Ou sorry kámo už nebudu rušit!"řekne rychle a položí to.

Yibo, ale dál pokračuje v rychlém tempu a tak mě donutí k vyvrcholení. Zaplním jeho pusu svou bílou nadílkou a on to všechno spolkne.

,, Mohli by nám volat při sexu častěji. Tvé reakce byly k nezaplacení. Ty rudé tváře a to jak jsi se snažil udržet vzdychy... Jsem z tebe tak nadržený."řekne chtivě a přisaje se mi na rty.

,, Jen počkej. Za tohle mi zaplatíš."řeknu když se snažíme nabírat dostatek kyslíku a přetočím nás.

Teď leží Yibo pode mnou a já na něm sedím. Rychlým pohybem mu svléknu boxerky a rychle dosednu na jeho tvrdou chloubu. Oba dva na ráz vzdychneme, já trochu bolestně, ale tu bolest mi vynahradil Yibův hrdelní slastný vzdych. Chvíli čekám než si zvyknu a pak se v mučivě pomalém tempu začnu nadzvedávat a zase dosedat. Snaží se do mě prorážet sám, ale kdykoliv se proti mě pohne já ustání v pohybu a celého ho ze mě vysunu. Nakonec pochopí, že to nemá cenu a zůstane klidně ležet na posteli. Když už je klidný začnu jednu jeho bradavku dráždit rukou a tu druhou začnu opečovávat pusou. Hezky si ho potrápím...

Já mu dám škádlit mě při telefonování...