neděle 30. října 2022

Halloweenský večer

https://klubumelcu.blogspot.com/2022/10/halloween-vyzva.html



Sedím na hřbitově u mého oblíbeného hrobu a nechávám se pohltit vzpomínkami. Vzpomínám na všechny ty lidi, o které jsem za svůj dlouhý život přišla. Přemýšlím nad celým smyslem života a nad svou existencí...

Jmenuji se Tsukiko Yasu, mám rudé vlasy dlouhé po zadek a tmavě šedé lehce nazelenalé oči. Nejčastěji se oblékám do gothic, rock, metal, punk a někdy i emo stylu. Vždy je to podle nálady. 

Žiji v japonském městečku a mám i japonské jméno, ale původem nejsem japonka, pocházím z Anglie. Dřív jsem se jmenovala jinak, nevím přesně proč, ale vždy jsem své jméno nesnášela, a tak když jsem objevila svůj nový domov, nechala jsem si ho změnit. Dlouhou dobu jsem přebývala jen v Anglii, ale po pár desetiletích mě přemohla zvědavost a vydala jsem se poznávat svět. Procestovala jsem nejspíš každý kontinent na zemi za celou tu dobu mého žití, ale stále jsem nemohla najít to místo, kde bych se cítila bezpečně. Až jednoho dne jsem objevila tohle malé městečko v Japonsku. Od prvního pohledu jsem se do tohohle místa zamilovala a tak tu už nejmíň třista let žiji. Změnila se tu spousta věcí, ale ta tajemnost a krása z tadyka nevyprchala. 

A ano, jsem nesmrtelná. Nejsem upír, jak si spousta z vás mohla myslet, ale jsem vlkodlak. Předem než si začnete vytvářet v hlavě obrazy krvelačných zrůd, co vypadají jako víc chlupatí lidé s vlčí hlavou, bych vám chtěla objasnit jak to s námi opravdu je. Ano, některé naše proměny vypadají i takhle, ale to jen když se úmyslně proměníme. V téhle podobě nám zůstává náš rozum a vlčí půdy nás neovládnou úplně, tedy pokud se je naučíme ovládat. Pak je tu druhá čas proměny a to se kompletně změníme na mohutné vlky, větší než ti obyčejné, které vydáte v televizi. Hodně věcí je u nás jinak než si lidé myslí. Jsme rozdělení na dvě skupiny původní alfy a nově stvořené bety. Alfy jsou ti vlkodlaci, co se tak již narodili. Neumírají a od svých dvaceti let vzhledově už ani nestárnou. A bety jsou ti, kteří se proměnili pomocí kousnutí nebo napadení alfou. Jen alfy dokáží změnit člověka na vlkodlaka. Bety nejsou nesmrtelné a stárnou stejně jako lidé. Na první pohled by je nikdo od lidí nerozeznal. Já se řadím mezi alfy, je mi už 1538 let, ale v lidském světě mi je stále dvacet. Na mém městě je dobré to, že se tu nikdo o ostatní moc nezajímá, a tak i když nestárnu a mám už třista let ten stejný dům, nikdo se o to nestará. Nejspíš ani nikdo neví, že ten dům je už takovou dobu na mě napsaný.

---

Dnes je Halloween, už roky můj nejoblíbenější den. Pro nadpřirozené bytosti je to jediný den v roce, kdy můžou být sami sebou. Navíc má zvláštní moc. Nevím, čím to je, ale každým rokem cítím toky magie úplně všude. Ta síla a atmosféra, co vždy kolem panuje, nejde popsat...

Dnes ho poprvé trávím se svými nejlepšími a vlastně jedinými kamarádkami. Shinju a Minako obě jsou to obyčejní lidé a jako jediné vědí, co jsem zač. Ze začátku se kvůli tomu naše přátelství rozpadlo, přeci jen překonat strach není lehké, ale nakonec se s tím smířili a teď s tím nemají žádný problém. Jsou to úplně první obyčejní lidé v mém životě, co mě upřímně podporují. Jsou pro mě jako rodina, nechci o ně přijít, ale vím, že je to nevyhnutelné...

Samozřejmě, co je lepší dělat na Halloween, než si zajít do kina na horor. Má něco málo přes hodinu a na můj vkus není příliš strašidelný, ale nejstarší z nás Shinju, tedy jen formálně v lidském světě samozřejmě, je strachy bez sebe. Neustále se leká a chvílemi se chce až schovat pod sedačku. Je zábava jí sledovat. S Minako se jí celý film smějeme, pomalu ani nevnímáme ten horor a neustále jen pozorujeme Shinju a čekáme, co zase udělá. Opravdu, když mám vedle sebe ji, nejde vnímat film.

---

Právě to skončilo a my tři stojíme před kinem. 

“Ahoj, Tsukiko.” řekne na rozloučenou Minako, poté, co se navzájem obejmeme.

“Nezapomeň se nám ozvat, hned jakmile se vrátíš domu!” křikne na mě už z dáli Shanju.

“I vy se ozvěte!” odpovím jí a vydám se domů.

Když jsme vcházely do kina, bylo ještě světlo, ale teď už je naprostá tma a dokonce se objevila i mlha. Ta se v našem městě vídá málokdy. Jdu temnou ulicí, kolem mě je klid, nikde žádní lidé jen tajemná mlha, přes kterou jemně prosvítá slabé světlo pouličních lamp. Dokonce zrovna na dnešek vyšel i úplněk. Tenhle dokonalý pohled smíchaný s tajemnou magickou aurou Halloweenu je prostě dokonalost. Jediné, co tuhle podívanou ruší, je můj strach. Bojím se úplňku. Sice už mám plně ovládlé pudy a proměnit bych se neměla, ale nikdy nevíme, co se může stát...

Jdu kolem mého oblíbeného hřbitova a na chvíli se u něj zastavím. Dívám se na tu krásu. Skrz mlhu prosvítají jen plamínky svíček položených na takřka zřetelných obrysech hrobů. Je to nádhera. Jsem si jistá, že duše tam pochovaných mrtvol, musí být ohromeny tou podívanou.

Z téhle nádhery mě vyruší až hlasitý výkřik ozývající se kousek odemě. Chci to ignorovat a jít dál, jenže naráz se naproti mě z mlhy vynoří žena celá od krve se slzami v očích. Hned za ní se přiřítí nadpřirozenou rychlostí další žena. V okamžiku se jí zakousne do krku a vysaje z ní všechnu krev. Znuděně si oddechnu. Další upír. Potkala jsem už tolik upírů, co si z lidí dělali jen lovnou zvěř, že mě to ani nepřekvapuje. Chci tedy prostě jen odejít pryč, ale když se naposledy podívám na tu upírku musím se zarazit. Z očí jí tečou slzy a zničeně se dívá na tělo před ní. Ona snad lituje toho, co udělala? Nedá mi to, musím ji oslovit.

“Jsi v pořádku?” zeptám se trochu zvědavě, ale tak aby to neznělo ustaraně. 

Nejsem ten typ, co by se staral o jiné lidi, tedy teď už taká nejsem. Dřív jsem se pro druhé nejradši rozkrájela, ale můj dlouhý život mě naučil, že se mám starat převážně sama o sebe. Jenže tahle žena mě zaujala. Je překrásná a i když má na sobě tu krev, stále vypadá roztomile. Má momentálně tmavě rudé oči, havranově černé vlasy na pravé straně s bílými prameny a rozkošnou afinou. Jsem čistá lesba a ona je přesně můj typ. 

“J-já ji zabila...” řekne roztřeseně a rozpláče se ještě víc.

“To k tvému druhu pratří.” řeknu nezaujatě.

Nejspíš to je nováček. Museli ji přeměnit nedávno. Také jsem si tím při první proměně prošla, musí si, co nejdřív uvědomit, co je zač a že nedělá nic zlého, jen se snaží udržet naživu.

“Ne! Tohle nechci, ne!” začne histericky křičet.

“Hej, ale uklidni se. Jsme na ulici, jestli nás tady s tou mrtvolou někdo uvidí, tak je po nás.” napomenu ji.

Ona zmlkne a už jen tiše vzlyká. A co teď s ní? Nemůžu ji tady nechat, může naši existenci prozradit. Nejbezpečnější bude, když ji vezmu k sobě domů.

“Zkus se uklidnit a zvednout.” přikážu jí.

Jenže ona se ani nepohne místo toho řekne. “T-ty nechápeš jaké to je. Zabíjet furt dokola lidi. Seš obyčejný vlkodlak, dokonce ovladáš svou proměnu, co bych já dala za to, být na tvém místě!”

Tak tohle mě nasralo. Nikdo by neměl porovnávat problémy vlkodlaků s upíry, protože obě tyhle přeměny mají své pro i proti. Ani jedno není lehčí než druhé, ale mnoho lidí, dokonce i upírů či vlkodlaků má tendenci nás neustále porovnávat a říkat jak ten a nebo ten to má těžší.

Ale dobrá věc je, že díky té poznámce teď vím, že se už s vlkodlakem setkala. Proto mě nejspíš poznala po pachu. Takže celá tahle záchranná akce bude jednodušší.

“Tuhle poznámku ti prominu jenom, protože zjevně nejsi upírem příliš dlouho.” řeknu kousavě. “A teď vstaň, brečet můžeš i u mě doma.” dodám.

Ona se na mě jen podezíravě podívá. Nevěří mi, to je dobře. Neměla by věřit ani vlastnímu druhu, dokud je řádně nepozná. V dnešní době se už i nadpřirozené bytosti navzájem podvádí a vráží si kudly do zad. Už si nemůžeme být jistí ani u vlastních druhů. Je to smutné a ubohé ta dnešní doba.

“Buď budeš tady s tou mrtvolou všem na očích a nebo se postavíš na ty nohy a spolu půjdeme ke mně, kde se můžeš bez obav klidně vybrečet, odpočinout si a převléct se z toho špinavého oblečení.” vysvětlím jí možnosti

Netrvá dlouho a už se zvedá ze země. Konečně. 

Přemýšlím jak se, co nejrychleji, dostat ke mně. V tomhle stavu nejspíš nebude schopná využít své schopnosti a přenést nás tam. Kdo ví jestli se vůbec naučila ovládat alespoň to. Jindy bych se proměnila a odnesla bych si ji v náručí, ale dnes to nechci riskovat. Přímo před námi leží mrtvola, ona je celá od krve a hlavně je úplněk, nechci pokoušet vlkodlaka uvnitř. Budeme muset jít pěšky.

“Tak pojď, není to zas tak daleko.” pobídnu ji a v duchu doufám, že po cestě nikoho nepotkáme.

Ona neodpoví jen se rozejde mým směrem a v tichosti se vydáme ke mně. Nedá mi to musím ji neustále letmo sledovat. Je překrásná a přijde mi nehorázně zajímavá. Něco mě k ní táhne a myslím, že to nebude jen ten její vzhled.

“Dnešní Halloween je ten nejhorší v mém životě...” řekne potichu nejspíš sama pro sebe, ale můj super sluch to zachytil.

“Zabití jednoho člověka není tak hrozná věc. Většina lidí si tu smrt zaslouží zato jak jsou prolhaní, zákeřní a zlí. Říkají nám monstra, ale opravdová monstra jsou oni.” odpovím.

“Dnes jsem nezabila jen tu ženu... Dnes jsem zabila už čtyři lidi. To je poprvé, co jich je naráz tak moc...” řekne.

“Halloween má zvláštní moc. Láká všechny bytosti vylézt ze stínů a ukázat se bezestrachu lidem. Vždy působí jinak. Někdy je to ten nejlepší den v tvém životě a někdy pro změnu ten nejhorší. Všechno záleží jen na tom, jak se na něj díváš. Pokud se ho bojíš, tak se stanou ty nejhorší věci, ale když se naučíš ho respektovat a dokonce časem možná i milovat, vše se obrátí v tvůj prospěch. Jen musíš věřit v jeho sílu a nebát se jí.” vysvětlím.

Za ty roky jsem Halloween zažila nespočetně krát a z počátku, když jsem ještě nevěděla, co jsem a jak se ovládat, tak jsem Halloween též nesnášela. Bála jsem se toho, co může přijít, když monstra jako já vylezou na povrch a tak se mi jeho nesmírná síla pomstila. Až jednou mi jedna úžasná žena ukázala, že strach vše jen zhoršuje a že se musím smířit s tím, co jsem. Ukázala mi jak se s tím vypořádat a postavila mě na nohy. Nikdy jí to nezapomenu. Díky ní se z Halloweenu stal můj šťastný den. Úplně jsem přehodnotila pohled na něj a začla jsem ho milovat.

“Jak se nemám bát, když právě o Halloweenu pokaždé stratím kontrolu? Vždy v tenhle den mou vinnou někdo přijde o život...” odpoví.

“Není to tvá vina, je to vina pudů, co jsou hluboko v tobě zapečetěné. Nesmíš si to dávat za vinu, musíš se s tím smířit a přijat to. Jakmile přijmeš, co jsi dokážeš i potlačit ty vražedné pudy.” řeknu.

Připomíná mi mě, když jsem o tomhle světě, ještě nic nevěděla. 

“Jenže já to nechci. Nikdy jsem nechtěla být monstrum... Před pěti lety jsem měla románek s jedním mužem, nevěděla jsem, co je zač a pozvala ho k sobě. Užili jsme si společnou noc a ráno už jsem ho neviděla. Od toho večera je ze mě tohle...” svěří se mi. 

Musela to v sobě dlouho dusit. Vsadím se, že o tom s nikým pořádně ještě nemluvila.

“Je mi líto, co se ti stalo a chápu jak těžké to je. To ale nemění nic na tom, že se s tím musíš smířit. Nejde to už vrátit a pokud s tím budeš bojovat, bude to jen horší. Sice nejsem upír, ale vím jak jakékoliv proměny fungují. Žiji už dlouho a vím, že bez přijetí sebe sama to nikdy nezvládneš ovládnout. Samozřejmě, ale neočekávám, že zničeho nic přijmeš kdo jsi. Chce to svůj čas.” řeknu.

Ona neodpoví jen mlčí a tečou jí slzy. Je mi jí líto. Až příliš živě si vybavuji svoji bolest a zmatenost po první přeměně...

Už v tichosti dojdeme až ke mně domů. Já jí ukážu koupelnu, nachystám jí nějaké mé oblečení a nechám ji se umýt.

Jakmile vyleze z vany posadí se na pohovku v obýváku hned vedle mě. Už vypadá, že je na tom líp, ale stále nepromluví ani slovo. To ticho mě začíná štvát. Chápu, že je otřesená, ale tahle napjatá atmosféra mezi námi je nesnesitelná.

“Hele teď mi došlo, že stále nevím tvé jméno. Jak se jmenuješ?” protnu to ticho.

“Kasumi Hiroto... A ty?” odpoví.

“Já jsem Tsukiko Yasu. Kolik ti vůbec je Kasumi?” vyzvýdám dál.

“Už patnáct let mi je stále osmnáct.” odpoví trochu hořce.

--- další den ---

Právě potichu snídáme u mě v kuchyni. Zase to ticho...

“Kde vůbec žiješ? Nikdy dřív jsem tě tu neviděla.” zeptám se.

Za ty roky si pamatuju všechny obyvatele tohohle malého města.

“Momentálně nikde. Nechci se usazovat, když se stejně za pár let budu muset opět stěhovat, aby nikomu nedošlo, že vůbec nestárnu...” odpoví.

Takže je sama bez domova zmatená a nemá zvládlou kontrolu. V tomhle stavu je nebezpečná jak sobě tak svému okolí...

“V tomhle stavu nemůžeš žít někde na ulici. Můžeš ohrozit nevinné lidi a nebo ještě hůř ohrozit sama sebe.” řeknu znepokojeně.

“To je v pořádku... Tyhle stavy mívám jen, když jsem příliš hladová, cítím nějakou sladkou krev a nebo když je Halloween.” vysvětlí mi.

“Ale správně by jsi je neměla mít už vůbec.” odpovím stále znepokojeně. “ Nedá se nic dělat, nějakou dobu tě nechám žít u mě, pomůžu ti ovládnout svou moc a ukážu ti i ty světlé stránky upířího života, co ty na to?” nabídnu jí.

Sama stále nechápu, proč jí tak moc pomáhám. Z jedné strany je to tím jejím sexy roztomilým vzhledem a z té druhé nejspíš tou zvláštní nevinnou povahou. Opravdu na upíra je až příliš nevinná.

“Proč mi pomáháš? Mohla jsi mě tam nechat s tou mrtvou ženou a vůbec se o mě nestarat, ale ty jsi mě místo toho vzala k sobě, půjčila jsi mi oblečení a teď mi dokonce nabízíš střechu nad hlavou a pomocnou ruku při mé sebekontrole. Proč to děláš? Co za to chceš?” zeptá se zmateně a upřeně se mi zadívá do očí.

“Já nevím. Netuším, co mě k tobě táhne a proč mám tendenci ti pomáhat. Nechápu to stejně jako ty.” odpovím popravdě.

Ona chvíli mlčí, ale pak řekne. “Dobře... Budu s tebou bydlet...”

---

Už jsou to tři měsíce od našeho setkání. Stále spolu bydlíme a Kasumi za tak krátkou dobu ve svém ovládání dělá veliké pokroky. Dokázala se už téměř ovládnout, když byla hladová. Akorát se jí ukázaly tesáky a oči jí začly rudnout, ale dokázala se udržet a nezaútočit na lidi.

Co se týče našeho vztahu, pomali se víc a víc sbližujeme a čím blíž si jsme, tím úchvatnější mi připadá. Jak povahově tak i vzhledově mě čím dál víc přitahuje. Není snad jediný den, kdy bych nechtěla okusit její nadýchané rty a servat z ní šaty... Nerada to říkám, ale po asi pětseti letech jsem se znovu zamilovala a mám pocit, že tyhle city jsou silnější než všechny ty, které jsem do teď zažila...

Právě obě ležíme na mé posteli v ložnici. Kasumi má opřenou hlavu o mé rameno a já se opírám zase o ni, spolu sledujeme film, co jsme si zaply. Je to lesbický film s někdy dost žhavými chvílemi.

“Tsukiko?” ozve se zničeho nic zrovna při scéně s polibkem.

“Copak?” zeptám se.

“Víš hodně jsem posledních pár měsíců přemýšlela... A myslím si, že tě miluji...” dostane ze sebe a odtáhne se dál odemě, ani se mi neodváží podívat do očí.

Něžně ji chytnu za bradu a stočím její pohled na mě. Je tak rozkošná když se červená...

“Já tě také miluju, Kasumi.” odpovím a okamžitě se jí přisaji na rty.

Konečně je můžu ochutnat a nejen to. Neudržím se a rukama jí zajedu pod tričko. Vášnivě se líbáme, zatímco mé ruce zkoumají její břicho a pomalu se sunou víš k jejím prsům. Nic nenamítá a tak pokračuji. Naštěstí na sobě nemá podprsenku, díky tomu rukama rovnou zajedu k bradavkám a začnu jim věnovat zvláštní péči. Kasumi mi lehce vzdychá do polibku a rukama už také zajede pod mé triko. Hraje si s mými bradavkami stejně jako já s jejími. Já jednou rukou přestanu dráždit její bradavku a přesunu ji dolů až k pod bříšku. Z tama se dostanu pod lem jejich volných kalhot a začnu hladit její vagínu přes látku kalhotek. Ona slastně vzdychá. Netrvá to dlouho a už je celá vlhká, musí být šíleně nadržená. Přestanu ji dráždit a pomohu jí se svléknout do naha, já udělám to samé. Opět se na sebe vrhneme. Polibky jí sjíždím od prsou, bříšku až k její vagíně. Jazykem si začnu hrát s jejím klitorisem. Ona slastně vzdychá snad přes celý dům a své prsty zarývá do madrace. Dokonalý pohled. Po chvíli opět přestanu, posunu se tak, abych ji mohla políbit a pomalu do ní začnu zasouvat tři prsty. Vášnivě se líbáme, já do ní zběsile přirážím své prsty a ona těmi svými zajede do mě. Přes celý barák se ozývají naše společné vzdychy. Netrvá to dlouho a Kasumi se udělá. Já to také dlouho nevydržím a udělám se chvíli po ní. Nějakou dobu rozdýcháváme náš orgasmus a pak si lehneme do vzájemného objetí.

“Bylo to dokonalé.” řekne Kasumi.

“Ano, to bylo.” potvrdím a věnuji jí polibek na čelo. “Miluji tě.” dodám.

“Já tebe také, má lásko.” odpoví a dá mi krátký polibek na rty.

Nikdy nezapomenu na ten Halloweenský večer, kdy jsme se s Kasumi poprvé setkali u hřbitova. Na noc kdy jsem potkala svou pravou lásku...

1 komentář: