Zamilovaní 3. Kapitola

 

Slova: Smysl, život, srdce, boj

Došel jsem k Orchidejovému pokoji a tam na mě už čekal Jingyi.

“Shizui, dneska jdeš naštěstí včas. Už jsem se bál, že bych tě na poslední chvíli musel opět jít budit.” rýpne si do mě lehce, ale ne útočně.

“Ano, dneska jsem to zvládl sám.” odpovím mu s úsměvem.

O návštěvě Jin Linga radši pomlčím. Jsem si jistý, že by se to Jin Lingovi nelíbilo. Nerad ukazuje svou citlivou stránku a ještě k tomu Jingyi je skoro jeho úhlavní nepřítel. Nemají se rádi. Neustále se navzájem uráží. Nemá smysl vysvětlovat Jingyimu, že je Jin Ling hodný a že jsme teď přátelé, nepochopil by to.

Vejdeme do Orchidejového pokoje a v tichosti se vydáme na svá místa. Jingyi si nevšímá okolí a naučeně si stoupne ke svému stolu, ovšem já jdu schválně pomalou chůzí, abych se mohl co nejdéle kochat výhledem na Jin Linga stojícího u toho svého. Netrvá to dlouho a on svůj pohled také otočí ke mně. Jemně se na mně usměje. Já mu úsměv opětuji. Bohužel náš oční kontakt musím přerušit, když projdu kolem něj, abych se dostal na své místo.

Asi po dvaceti minutách přišel do pokej i Hanguang-jun a začal naše dnešní vyučování. Bohužel jsem opět nedokázal dávat pozor. V hlavě jsem byl stále u Ledového jezera s Jin Lingem a tak když mě Hanguang-jun vyvolal, absolutně jsem netušil, co děláme, nebo má co se mě ptá. 

“Sizhui, začni dávat pozor. Myslel jsem, že alespoň na tebe se mohu spolehnout, že budeš dávat pozor a budeš spolupracovat, ale očividně jsem se spletl.” řekne mi s ledovou maskou.

“ Omlouvám se, Hanguang-jun...” odpovím mu poníženě a sklopím svou hlavu k zemi.

Nechtěl jsem ho sklamat. On je pro mě nejdůležitější člověk v celém Oblačném zákoutí. Nechci, aby se na mě díval ve špatném světle... Od teď už musím dávat pozor! Jin Ling při vyučování prostě musí jít stranou.

Právě končí dnešní výuka a všichni žáci co nejrychleji odcházejí z místnosti.

“Lan Sizhui, ty tu zůstaň.” přikáže mi Hanguang-jun, když chci také odejít.

Nervózně se podívám na Jingyiho stojícího vedle mě s nadějí, že mi poskytne nějaké slova útěchy, ale spletl jsem se.

“Počkám tě venku.” řekne jen a rychle odejde.

Vystrašeně přejdu k Hanguang-junovi.

“Mistře?” oslovím ho tázavě a čekám než mi sdělí, proč si mě zavolal.

“Posaď se.” pobídne mě.

Nic neříkám a sednu si přímo naproti němu, tak jak mi řekl.

“ Proč jsi poslední dobou myšlenkami jinde? Nesoustředíš se na povinnosti, nedáváš vůbec žádný pozor v mých hodinách a dokonce jsi i malém zaspal na náš zahajovací obřad, ano vím i o tom. Co je tou příčinou?” zeptá se mě na rovinu.

Na chvíli se zarazím. Možná je tohle vhodná příležitost mu říct, co cítím, ale mám strach.

“J-já nevím.” odpovím nakonec s pohledem mířícím všude jinde jen ne do jeho očí.

“Sizhui, nelži mi. Víš, že je to v Oblačném zákoutí zakázané. Nenuť mě ti dát trest.” varuje mě.

“Já se, ale bojím, vám to říct, Hanguang-jun.” přiznám se mu a sklopím svůj pohled.

“Jsem tvůj mistr a navíc ty jsi pro mě téměř jako syn. Chci vědět, proč se chováš tak zvláštně poslední dobou. Chtěl bych ti pomct, Sizhui.” řekne mi upřímně a já opět zvednu hlavu k němu.

Rozbuší se mi z toho srdce. I já Hanguang-juna vidím téměř jako otce. Dojímá mě, že nejsem jediný, který to tak vnímá. Je mou největší oporou. Opravdu si neumím představit, jak by bez něj probíhal můj život.  

“Dobře. Řeknu vám to...” svolím nakonec, pořádně se zhluboka nadechnu a začnu vykládat. “Může za to Jim Ling. Když jsme se poprvé setkali na učení v klanu Jin, šíleně mi zamotal hlavu a byl jsem z něj nervózní. Zaujal mě, chtěl jsem ho poznat, ale zároveň mě dokázal i pěkně vytočit. Měl jsem z toho v sobě zmatek. Jakmile vstoupil do Oblačného zákoutí, má touha po poznání se stupňovala víc a víc. Nakonec jsem odhalil, co je jeho pravá tvář a stali se z nás přátelé. Avšak bojím se, že z mé strany to je víc než jen přátelství.” 

Povím mu vše, co mám na srdci, jenže on na to nijak neodpovídá. Mlčí a jen si mě zvědavě prohlíží. Jsem z něj víc a víc nervózní.

“Takže jsem měl pravdu.” odpoví nakonec.

“Prosím? O čem to mluvíte Hanguang-jun?” zeptám se ho nechápavě.

“Myslel jsem si, že je to mladým panem Jin. Viděl jsem, jak se na něj díváš. Byl to stejný pohled, který jsem já věnoval Wei Wuxianovi” řekne.

“Počkat! Vy a Patriarcha z Yilingu!?” zeptám se ho zaskočeně.

“Ano. Já a Wei Ying jsme byli pár. Naše láska byla silná, ale okolí nám ji nepřálo. Byl to boj, který jsme ovšem nikdy nevzdali a až do jeho smrti jsme si stáli po boku.” potvrdí mi.

“To jsem netušil.” řeknu jen ohromeně.

“Proto přesně vím, jak se cítíš. Znám ten pocit, když se zamiluješ do člověka, kterého jsi dřív nemohl ani vystát a později do tvého přítele. Vím jaký strach z těch pocitů právě máš, ale jsem si jistý, že Jin Ling právě zažívá to samé. Věřím, že vaše láska je vzájemná, jeho pohledy a chování jsou v tomhle ohledu dost čitelné. Tahle láska by mohla být alespoň podobně velká, jak byla ta má a Weiova. Avšak jistě to říct nemohu. Takové pouto se hledá velmi těžko.” řekne mi. 

Vážně by mě mohl Jin Ling také milovat? Má Hanguang-jun pravdu? A mohla by to být opravdu tak velmi hluboká láska jako tak jejich?

Je mezi námi ticho, oba jsme zabraní do svých myšlenek, než je Hanguang-jun přetrhne.

“Pokud na mě nemáš žádné otázky, tak už můžeš odejít.” řekne nakonec.

Já jen kývnu na souhlas a zvednu se na odchod.

“Ještě, Sizhui. Kdyby sis o tom někdy chtěl promluvit, nebo více poradit, můžeš kdykoliv přijít.” zavolá na mě, když už jsem na cestě ven.

“Dobře. Děkuji moc, Hanguang-jun.” odpovím mu vděčně s upřímným úsměvem a odejdu z Orchidejového pokoje.