Zamilovaní 1. Kapitola

 

Slova: Vůně, stydlivý, přitažlivost, touha, radost

Skoro až běžím, při snaze dostat se do Orchidejového pokoje včas na obřad zahájení našeho společného učení. Ovšem doopravdy běžet si nedovolím. Už jen za mou rychlou a rozrušenou chůzi mě může postihnout trest, na tož kdybych běžel. Opravdu jsou zde až příliš přísná pravidla.

Naštěstí jsem dorazil na své místo v levé krajní řadě hned u prvního stolu včas. Náš nynější učitel Hanguang-jun ještě nedorazil, ale kromě něj zde už všichni byli. Cítil jsem se nehorázně trapně. Jsem jedním z nejlepších studentů tady v Oblačném zákoutí a co víc učil mě osobně Hanguang-jun a dojdu na zahajovací obřad téměř pozdě a udýchaný jako bych běžel i přes to, že to se zde nesmí. Nesmírně jsem se ztrapnil a v očích všech jsem musel hodně klesnout. Rozhlédl jsem se po pokoji a hledal jsem očima Jin Linga. Chtěl jsem zjistit, jak se na mě teď dívá on. Klesl jsem i v jeho očích? Netrvalo to dlouho a konečně jsem ho našel. Stál u svého místa v prostřední řadě u třetího stolu a zvláštně mě pozoroval. Byl to takový nechápavý až zmatený pohled. Moc dobře ví, že já mám ve všem pořádek, nejspíš mu neleze do hlavy, proč jsem na tak významný den došel téměř pozdě. Dívali jsme se jeden druhému do očí a už to vypadalo, že za mnou přijde a narovinu se mě zeptá, kde jsem byl. Jenže to nestihl, protože do pokoje přišel Hanguang-jun.

Tak jo, teď už se nesmím nechat rozptylovat a do konce našeho dnešního učení musím dávat pozor. Nemůžu si to u Hanguang-juna pokazit.

Právě skončily dnešní hodiny a my máme konečně volno. Postavil jsem se od svého stolu a chtěl jsem spolu s Lan Jingyiem odejít z Orchidejového pokoje, ale Jin Ling nám v tom zabrání.

“Lan Sizhui, jakto že nejlepší žák samotného Hanguang-juna přišel na zahajovací obřad skoro pozdě?” zeptá se mě domýšlivě a na oslovení nejlepší žák dá zvláštní důraz.

“To je čistě moje věc, Jin Lingu.” odpovím mu klidně.

“Ty-!” dostane ze sebe přes zaťaté zuby. “Fajn, když mi to nechceš říct, tak neříkej! Stejně mě to nezajímá!” odpoví nakonec uraženě.

Otočí se ke mně zády a chystá se odejít, když v tom mě do nosu zasáhne nádherná vůně. Vycházela přímo z něj. Táhla mě nějaká zvláštní přitažlivost. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu nahl a pořádně jsem si přičichl. Je vážně překrásná. On celý zrudne a zpět se na mě otočí.

“C-co to děláš, Sizhui!?” vykoktá ze sebe celý rudý.

Je tak stydlivý, to je roztomilé. I když ani já na tom nejsem o moc líp. Jen co si uvědomím, co jsem udělal, také celý zrudnu a začnu panikařit.

“P-promiň! Omlouvám se, nechtěl jsem! To jen krásně voníš a já se nechal unést!” dostanu ze sebe zmateně a předkloním se na důraz mé upřímné omluvy.

“N-nic se neděje.” vykoktá ze sebe téměř neslyšně a bez dalšího slova odejde.

Sakra, čím dál ode mě jde, tím větší touha být s ním ve mně roste...

“Sizhui, co to mělo znamenat!?” zeptá se zmateně Jingyi a tím mě vrátí zpět do reality.

Neodpovím mu jen se rozhlédnu po pokoji. Nezůstalo zde mnoho žáků, ale těch pár, co zůstalo mělo na mně upřený šokovaný výraz a očividně se snažili pochopit, co se tu právě odehrálo. Avšak neúspěšně. Nikdo to nedokázal pochopit ani já sám. Jediný Hanguang-jun seděl na svém místě a měl stále klidný výraz. Přišlo mi, jako kdyby on jediný věděl, o co tu jde. Jakoby to byl jediný člověk, co mě chápe, i když se já sám nechápu...

“Lan Sizhui, vysvětli to!” probere mě opět Jingyi.

“J-já nevím. Zničeho nic jsem ucítil krásnou vůni a chtěl jsem si k ní pořádně přičichnout, nedošlo mi v tu chvíli, že vychází z něj a už vůbec jsem si neuvědomoval co dělám.” pokusím se mu to vysvětlit se sklopeným pohledem k zemi a bez dalších slov rychle odejdu pryč.

Tak strašně se za sebe stydím!

Procházím se Oblačným zákoutím a snažím si utřídit myšlenky. Stále v sobě mám šílený zmatek a nedokážu přijít na to, proč jsem se dnes tak zachoval. Proč, vždy když jsem s ním, se nedokážu chovat normálně? Proč na něj neustále myslím? Proč ho tak moc chci právě teď vidět? Co pro mě opravdu znamená? A co znamenám já pro něj? Tyhle otázky a mnohé další mi v hlavě hrají stále dokola a ani na jednu z nich nezvládám najít odpověď.

“Lan Sizhui, co tady děláš?” zeptá se zaskočeně Jin Ling sedící u Ledového jezera. 

Ani jsem si nevšiml, že tam je.

“Nic, jen jsem se potřeboval trochu projít a vyčistit si hlavu.” odpovím mu upřímně.

“Chápu. Prý poslední dobou nejsi ve své kůži. Alespoň to jsem slyšel od pár tvých bratrů z tvého klanu.” přizná a snaží se znít nezaujatě, ale nejde mu to, vidím na něm, že chce znát důvod.

Chvíli se zarazím a přemýšlím, co na to říct. Mám se mu přiznat, že je to jeho vina? Nevím, čím to je, ale chci k němu být upřímný...

“Abych řekl pravdu, je to tak trochu tvoje vina.” odpovím nakonec celý rudý.

“Moje!?” vyjekne překvapeně.

“Tvoje...” řeknu a sednu si vedle něj. “Víš nějak nevím, co si o tobě myslet. V jednu chvíli se chováš jako rozmazlené dítě a v tu druhou mi přijde, že je v tobě něco víc, ale nedokážu přijít na to, co to je. Dělá mi to v hlavě pěkný zmatek.” vysvětlím mu a lehce se stydlivě, ale také trochu zoufale zasměji.

On se na mě chvíli zaraženě dívá, a já začínám být nervózní. Po chvíli se ale vzpamatuje, taky se usměje a sebevědomě odpoví. “Já dělám zmatek v hlavě všem z toho si nic nedělej.”

Má na tváři úsměv a hlavu hraně namyšleně zvedne nahoru. Neudržím se a musím se od srdce zasmát. Další věc co je pro mě záhadou. Proč z těch jeho pár bezvýznamných slov mám takovou radost?