Slova: Roztomilý, sladký, pusa, přátelství
Stále sedíme vedle sebe a pozorujeme Ledové Jezero. Vždy mě fascinovala ta atmosféra zde. Pozorovat tu čistou vodu a kouzelnou mlhu vznášející se nad hladinou, mě vždy dokázalo uklidnit... Podívám se vedle sebe na Jin Linga a musím se usmát. Pozoruje jezero se stejným zaujetím jako já. Vnímá ten klid, co z něj vyzařuje a užívá si ho plnými doušky. Je příjemné vidět někoho, kdo v tom vidí to samé kouzlo jako já.
“Nad čím přemýšlíš, když pozoruješ tu hladinu?” zeptám se Jin Linga a stále můj pohled spočívá na něm.
“Právě teď? Nad tím jestli by mezi námi mohlo někdy vzniknout přátelství, Lan Sizhui.” odpoví mi s pohledem stále upřeným na hladině jezera a jeho tváře lehce zrudnou.
Právě teď je tak šíleně roztomilý. Mám chuť ho okamžitě obejmout, ale to by nejspíš bylo příliš rychlé.
“Já myslím, že by to šlo, Jin Lingu. Čím víc tě poznávám, tím radši tě mám.” povím upřímně a široce se na něj usměji.
“Takže ode dneška jsme přátelé? Je to tak?” zeptá se pro jistotu a v očích mu září jiskry naděje.
“Ano, přesně tak to je.” ujistím ho.
“V tom případě jsi můj úplně první přítel...” odpoví stydlivě a také trochu ohromě, ale především radostně.
“Úplně první?” zeptám se trochu zaskočeně.
Vážně mě to zarazilo, i když jsem to mohl čekat s jeho komplikovanou povahou.
“Přesně tak, Sizhui. Úplně první. Tedy, abych to líp upřesnil, úplně první opravdový přítel. Jakožto synovec vůdce klanu Jiang a synovec vůdce klanu Jin jsem měl kolem sebe od malička spoustu lidí, ale později jsem vždy zjistil, že mě jen využívali pro mé bohatství a pro výhody, co jim přátelství se mnou mohlo přinést. S nikým jsem si nikdy nemohl takhle popovídat jako s tebou.” vysvětlí mi to.
Na konci jeho monologu se mi upřeně podívá do očí, jakoby mě chtěl ujistit, že to myslí vážně a upřímně od srdce se usměje. Z toho pohledu mi poskočí srdce. Vidět ho tak uvolněného a upřímného mě prostě nikdy nepřestane uchvacovat.
“Abych byl upřímný, taky jsi první člověk s kým mám pocit, že můžu upřímně mluvit. Absolutně netuším čím to je, vždy jsi mě akorát vytáčel, ale když tady spolu sedíme a čím víc času spolu trávíme, přijde mi jako bys byl jediný člověk, kterému můžu říct vše.” přiznám i já. “ Začíná být pozdě. Znáš naše pravidla, jakmile začne večerka, všichni bychom měli být ve svých pokojích a nejlépe už spát, takže bychom se měli vrátit zpět do našich pokojů.” řeknu po chvíli ticha.
Zvednu se ze země a on to po mě zopakuje. Poté se rychle rozloučíme, popřejeme si dobrou noc a vydáme se do svých pokojů.
Jen co přijdu do mého pokoje, lehnu si do postele a opět s myšlenkou na Jin Linga usínám.
Je jasný sluneční den a já sedím u sebe v mém pokoji u okna. Pozoruji z něj okouzlující přírodu v Oblačném zákoutí, když mi do zorného pole vstoupí Jin Ling. Nic neříká jen jde přímo ke mně a krásně se usmívá. Je tak sladký.
Když ke mně přijde láskyplně se mi podívá do očí a řekne.“Ahoj, Sizhui.”
“Ahoj, Jin Lingu.” oplatím mu pozdrav a usměji se na něj od ucha k uchu.“Co tady vůbec děláš?” zeptám se.
“Jen tak jsem se procházel a když jsem tě zahlédl musel jsem přijít.” řekne. “ Vlastně jsem akorát přemýšlel o tobě. Nebo přesněji o nás. Vím že je to narychlo, ale miluji tě, Lan Shizui.” dodá a pak mi od něj přistane pusa na líčko.
Jen, co to udělá, celý zrudne a rychle uteče pryč. Já ho nechápavě sleduju a také jsem rudý jak rajče. Cítím, jak mé srdce splašeně bije. Neměl utíkat. Já jsem mu nestihl jeho slova a pusu oplatit...
Ospale otevřu oči a rozhlednu se kolem sebe. Kde to jsem? Proč nesedím u okna, ale místo toho ležím ve své posteli? Mohl to být jen sen?
“Jasně, že to byl jen sen! Sizhui, vzpamatuj se!” frustrovaně se napomenu.
Co ten sen měl znamenat? To vážně miluji Jin Linga? Když se nad tím zamyslím všechno to dává smysl. Mé chování vůči němu. To proč jsem k němu tak upřímný a cítím se s ním tak příjemně...
“Miluji Jin Linga...” zkusím to vyslovit nahlas a mé srdce se hlasitě rozbuší.
Jo, je to bezpochyby láska. Jenže, co mám teď dělat? Vždyť jsme oba muži, není možné, aby mi mé city opětoval. A i kdyby obávám se, že by to jeho strýcové nikdy nepřijali. A co Hanguang-jun? Co kdyby mě za to odsoudil a nechtěl mě dál učit? Je pro mě jako otec, nemohl bych ho ztratit... Ne, prostě to není možné. Tyhle city musí co nejrychleji vyprchat.
Z mého přemýšlení mě vyruší zaklepání na od pokoje dveře.
“Vstupte!” vyzvu dotyčného dál.
Když se dveře otevřou stojí v nich Jin Ling.
“Dobré ráno.” řekne na pozdrav s lehce načervenalými tvářemi.
“Dobré...” odpovím mu v šoku.“Co tady děláš?” zeptám se ho.
“Chtěl jsem se ujistit, že kvůli mě tentokrát nezaspíš.” vysvětlí mi jakoby nic a snaží se znít jakože ho to vůbec nezajímá, ale moc mu to nejde.“Jak vidím jsi vzhůru, takže můžu zase jít.” řekne pořád s hraným nezájmem a rychle odejde z mého pokoje.
Vážně ho miluji...
Žádné komentáře:
Okomentovat