Slova: Láska, měsíc, noc, romance
Už u dveří jsem slyšel, jak se venku někdo hádá. Stoupnu si před vchod do Orchidejového pokoje a pozoruji ony hádající se osoby. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Jin Ling s Lan Jingyim. Vůbec mě nepřekvapuje, že se ti dva opět hádají, ale trochu mě zaskočilo, že ani Jingyi nemyslí na to, jaký trest by je za tuhle hádku mohl postihnout. Ještě k tomu když je to přímo před Orchidejovým pokojem, v kterém se ještě stále nachází Hanguang-jun.
“Co se do toho pleteš!? Je jeho věc, proč se v hodinách nesoustředí! Určitě k tomu má vážný důvod!” křičí na Jin Linga Jingyi.
“Byl to jenom vtip! To nepoznáš humor? Vy z klanu Lan jste opravdu hrozní mrzouti.” odpoví mu povýšeně Jin Ling.
Z čeho si zase Jin Ling dělal srandu? Je možné, že řekl opět nějakou narážku na moji nesoustředěnost? Jin Lingu, někdy by sis měl uvědomit, že před některými lidmi je lepší radši mlčet a nechat si své poznámky pro sebe...
“Nejsme mrzouti, jen protože si neděláme srandu ze starostí druhých! Ještě když ani nevíš, o co jde!” křikne na něj nazpátek Jingyi.
“A co když vím, o co jde a právě proto vím, že si z toho můžu udělat srandu?” zeptá se Jin Ling a Jingyi mlčí.
“Lžeš. Sizhui by nikdy neřekl své tajemství zrovna tobě a už vůbec né dřív než mně.” odpoví nevěřícně se zaťatými zuby a ruka mu automaticky vystřelí k meči za jeho opaskem.
A sakra. Právě se opravdu naštval. Tady z Oblačného zákoutí je to můj jediný přítel, nejspíš se ho ta slova dotkla, že bych věřil víc jeho úhlavnímu nepříteli než jemu.
“Já nejsem lhář, Lan Jingyi!” řekne Jin Ling dotčeně.
V tu chvíli už to Jingyi nevydrží a vytasí na Jin Linga meč. Ten vyděšeně vykulí oči a rychle vytáhne ten svůj. Jingyi nečeká a vyrazí proti Jin Lingovi, ten naštěstí ale útok odrazí svým mečem. Jingyi se opět rozmáchne a chce seknout Jin Linga. Jenže já mu v tom zabráním. Nečekaně se rozeběhnu přímo mezi ně. Nemůžu riskovat, že by se má láska Jin Ling zranil a nebo, že by se zranil Jingyi. Oba dva jsou pro mě cenní, nechci, aby se jim něco stalo.
“Sizhui!” křikne na mě Jin Ling vystrašeně, když se objevím přímo před ním.
Naštěstí si mě všimne včas i Jingyi a zastaví svou ránu těsně přede mnou.
“C-co to děláš!?” vypadne z Jingyiho.
“ Zbláznil ses!? Vždyť tě mohl zranit, nebo hůř zabít!” křikne skoro až hystericky Jin Ling.
Já zatím mlčím, mám srdce až v krku a zhluboka dýchám. Snažím se uklidnit, abych na ty dva nezačal řvát, nebo je na místě oba nezabil sám.
“Co já dělám? To bych se měl ptát já vás. Co tady děláte? Hned v pokoji před vámi je samotný Hanguang-jun a vy se tady chcete prát. To snad nepřemýšlíte?” odpovím jim klidně, ale ledově chladně.
Jsem na ně tak naštvaný! Jsou to takoví idioti! Musím se hodně krotit, abych kvůli nim neporušil žádné naše pravidla. Teď se mi hodí ta ledová maska, kterou mě Hanguang-jun naučil.
Oba dva mlčí a jen se na mě vyděšeně dívají. Jasně, že jim to nedošlo, že mistr je stále uvnitř.
“Lan Sizhui, teď už to převezmu já.” řekne přísně Hanguang-jun vycházející z Orchidejového pokoje.
Já na něj jen souhlasně kývnu a trochu se od nich vzdálím.
“Jin Lingu, Lan Jingyi. Oba dva dostáváte trest. Dvacet čtyři hodin v kuse musíte klečet na kamínkách. Ovšem každý z vás bude na jiném místě. Nebudeme riskovat, že vás opět napadne se mezi sebou bít.” řekne jim jejich tresty.“Teď pojďte za mnou, odvedu vás na vaše místa.” dodá a rozejde se pryč.
Ti dva chvíli zmateně stojí na místě, ale nakonec se vzpamatují a vydají se za ním. Že jim to stálo za to. Ono se to nezdá, ale klečet na těch kamínkách tak dlouho, hodně bolí. Vím to z vlastní zkušenosti, už v půlce jejich trestu si budou přát, aby to skončilo a příště už si určitě dají pozor.
Je večer a měsíc je právě v úplňku. Dnes je opravdu nádherná noc, tak jasná a nějakým zvláštním způsobem i kouzelná. Zajímalo by mě, jestli si tu krásu užívá i Jin Ling. Všiml si toho vůbec, když si teď musí odpykávat svůj trest? Nedá mi to, musím za ním, i přes večerní zákaz vycházení z pokojů, zajít.
Jdu potichu a co nejvíce nenápadně. Naštěstí zde nikdo není, takže mi zatím trest nehrozí, ale stále musím být opatrný. Už vidím Jin Linga jak zmučeně klečí na bílém kamení a dívá se do země. Určitě už to nezvládá. Když ho tak vidím, je mi ho i líto, ale ten trest má zasloužený stejně jako Jingyi.
“Jin Lingu.” oslovím ho potichu.
On ke mně zvedne hlavu.
“Sizhui? Co tady děláš? Měl bys být v pokoji, s takovou budeš mít trest i ty.”
“Chtěl jsem se zajít podívat, jak zvládáš svůj trest.” odpovím mu upřímně.
Atmosféra kolem nás jakoby se náhle změnila. Naráz jde cítit podivné, ale příjemné napětí.
“Budeš z toho mít zbytečné problémy.” řekne s obavou, ale také s dojetím ve tváři.
“Já vím, ale nemohl jsem si pomoct. Když jsem viděl tu nádhernou noc, napadlo mě jestli sis jí všiml i ty. Jestli vnímáš tu její krásu, když máš ten trest.” povím.
“To jsi sem opravdu přišel jen kvůli tomu?” zeptá se nevěřícně s lehce zarudlými tvářemi.
“Ano.” odpovím mu prostě.
On se na mě stydlivě usměje, ale nepoví ani slovo. Místo odpovědi stočí svůj pohled k obloze a zadívá se na ten překrásný velký měsíc. Já si sednu vedle něj na kamínky a také se zadívám na měsíc. Ta zvláštní atmosféra kolem nás čím dál víc sílí. Mám pocit, jakoby přesně táhle atmosféra vystihovala slova 'miluji tě'. Jako bych v ní mohl zřetelně cítit lásku. Vím, je to zvláštní, ale takhle to cítím a doufám, že nejsem jediný...
“Měsíc je dnes krásný, že?” prolomí to ticho Jin Ling.
V tu chvíli, co uslyším ta slova se mi rozbuší srdce. Mohl by je myslet tak jako já? Vyznává mi právě lásku? Mohl by tohle být začátek naší romance?
Stočím k němu svůj pohled a se sladkým úsměvem odpovím.“Ano, to je.”
On na mě šokovaně celý rudý také stočí svůj zrak. Z jeho výrazu ve tváři vím, že to myslí stejně. Právě mi vyznal lásku... Jsem tak šťastný!
Žádné komentáře:
Okomentovat